Dějiny

Daně provázejí lidstvo již tisíce let. Jakmile se vyčlenila určitá vládnoucí vrstva, jakmile vznikl stát, vznikly i daně. Nacházíme je v Mezopotámii, podrobně byly vypracovány daňové systémy antického Řecka či Říma, řadu zmínek o daních najdeme v Bibli. V knize Genesis Josef vysvětluje, jak dělit úrodu: "Josef tenkrát lidu řekl: ´K dnešnímu dni jsem vás i s vaší půdou koupil pro faraona. Zde máte osivo a osejte půdu! Až bude úroda, odevzdáte pětinu faraonovi. Čtyři díly si necháte na osivo pro pole a na jídlo pro sebe, své rodiny a své děti.´"

Výběr daní – systém ze starověkého Egypta

První známý systém výběru daní je znám ze starověkého Egypta, cca kolem roku 3000 až 2800 před naším letopočtem. Spočíval na dvou pilířích. Prvním pilířem bylo vybírání desátků a druhý pilíř stál na nucené práci nemajetných. Systém nebyl příliš složitý. Rolníci byli nuceni pracovat ve prospěch faraóna, popřípadě jeho zástupců (rolníci byli příliš chudí, než aby mohli platit daně). ^[1]

Výběr daní – systém ve starověkých Athénách

Ve starověkých Athénách jsou od 4. století před Kristem známa také cla, veřejné dávky a fároi – dobrovolný tribut spojeneckých měst určený k financování společné obrany. Pozvolna se z dobrovolného příspěvku stala vymahatelná povinnost a jeho výše vzrostla více než o 100 %. A například přímá daň z majetku byla v Athénách zavedena roku 428 př. n. l.

Účetní knihy a urbáře

Ve 2. stol. př. n. l. se v Římské říši objevuje systém tří účetních knih, který postupně přejímají všechny oblasti podrobené i sousední. Principy současného podvojného účetnictví pochází od italských obchodníků třináctého století, kteří své znalosti získali z Egypta, Byzance nebo jiného východního centra.
Urbáře (z německého Urbar-Register, což označovalo výnos z pozemků) byly soupisy povinností poddaných vůči své vrchnosti. Majitelé panství či statků v nich evidovali platy, naturální dávky a robotní povinnosti, které jim plynuly z poddanských usedlostí. (1200 n.l.) ^[2]

Zajímavé je, že v nejstarších obdobích českých dějin se výrazem daň a berně označovaly dobrovolné dary poddaných nejprve mystickým bůžkům, až později jejich místo zaujala pozemská vrchnost.
Z dobrovolných příspěvků se časem staly povinné příspěvky v podobě zvířat či úrody pro knížete a jeho družinu. Přímé zdanění práce nebylo možné, proto se odváděly poplatky z půdy, nemovitostí, z piva, vína nebo vinných lisů a mlýnů. Živnostníci a řemeslníci bývali podrobováni jednorázové dani vybírané jako platba za licenci k provozování určité živnosti.

O tom, jak se orgány daňové správy dále vyvíjely v Čechách, na Moravě a ve Slezsku od mlhavých počátků knížecích dob do současnosti, kdy správu daní v České republice zajišťují orgány Finanční správy ČR a orgány Celní správy ČR, bude řeč v následujících kapitolách.

Zničením státního aparátu následkem stěhování národů, které probíhalo od 4. do 7. století, byl zpomalen další vývoj veřejné správy a tím i vývoj daňového systému.

Nový daňový systém se začal vyvíjet ve Francké říši, kde lze nalézt jasný římský vliv. Frankové pozorovali velmi propracovaný systém římské daňové správy a ve značném zjednodušení v počátku říše tento systém přejali. Francký systém výběru daně se postupem času stával neúčinným, neboť počet udělovaných královských privilegií se stále zvětšoval. Čím více bylo svobodných pánů, kteří nemuseli daň platit, tím byl státní příjem nižší. Vše došlo tak daleko, že v sedmém století již pozemková daň téměř neexistovala.

V českých zemích byly nalezeny listiny dochované z 10. a 11. století, v nichž se píše o veškerých výdajích, poplatcích, daních a clech z různých panství. Zmiňují také založení hlavního celního úřadu v Praze roku 1100.

V roce 1271 byl v Čechách zřízen zemský sněm. Hlavní náplní zemského sněmu bylo povolování takzvaných berní, předchůdkyň dnešních daní. Zemský sněm je však povoloval jen při dvou příležitostech: korunovaci na český trůn a sňatku královských dcer.

Až o dvě století později, v roce 1437, sněm přistoupil na vybírání berně všeobecné, jejíž účel nebyl přesně specifikován. O každé jednotlivé berni jednal sněm i několik let a ne každá se potom skutečně vybírala a výnos zůstával daleko za odhady. Královské dluhy proto rostly, a finanční situace Království českého byla ve velmi bídném stavu.

Král Jan Lucemburský pokračoval ve vybírání berní při korunovaci krále nebo v případě sňatku královské dcery. Jinak se obracel na své poddané se žádostí o peníze v případě potřeby, obvykle na vojenská tažení nebo obranu země. Jeho syn Karel IV. vybíral berni při svých čtyřech svatbách. Zvláštní výběr berně nařídil v roce 1369 při připojení Dolní Lužice a v roce 1373, kdy území své říše rozšířil o Braniborsko.

Vybíráním daní byli pověřeni tzv. berníci, kteří se zodpovídali shromážděnému sněmu panství, města či království. Byly vedeny seznamy o placení daní každého člověka. Kdo se opozdil s placením, musel počítat s úrokem z prodlení. Neplatičům hrozila ztráta majetku nebo dokonce i smrt. S právem na výběr daní se běžně obchodovalo a dokonce se pronajímalo. Nepravidelné vybírání daní trvalo po celý středověk a počátek novověku. Jednorázové daně navrhoval panovník a schvaloval je zemský sněm.

K vypracování první berní soustavy ale došlo až po třicetileté válce, kdy byla v roce 1652 ustanovena komise ke zkoumání majetku poddaných. Roku 1654 byl soupis majetku dokončen.

Reformám a zdokonalování daňového systému se věnovala také císařovna Marie Terezie i její syn Josef II., kdy byla také v roce 1788 zavedena daň domovní.

Kvůli komplikovanosti daňové soustavy však neexistovaly jasné normy, v nichž by se daňový plátce mohl bezpečně orientovat. Například domovní daň byla rozptýlena v 544 císařských patentech, nařízeních a dvorských dekretech.

^{[1], [2], [3], [4]}

Prvním státním útvarem, který se na území dnešní České republiky nacházel, byla Sámova říše (624 - 659), která byla v podstatě pouze dočasným útvarem sjednocujícím slovanské kmeny proti útlaku Avarů či nájezdu franských vévodů. Podrobnější informace o tom, zda a jaké daně byly v této říši vybírány, nemáme. To do značné míry platí i o Velkomoravské říši, útvaru existujícímu v letech 833 - 908 a zahrnujícímu podstatnou část dnešní Moravy. Je ovšem jisté, že všichni svobodní občané platili panovníkovi daň – tribut, a to jak v naturální, tak i v peněžní podobě.

První, nepravidelné odvody

Daně samozřejmě existovaly i v době přemyslovských knížat, i když stát v té době nebyl závislý na pravidelné daňové soustavě. Značnou část výdajů státu totiž hradily jednorázové válečné kořisti, konfiskace jmění politických soupeřů, „obnovování mince“ – tedy snižování obsahu drahého kovu v mincích, výnosy z knížecích statků, atd. Pomineme-li tzv. daň šestnácti penízků, jejíž obsah je nejasný, nejstarší povinností obyvatel přemyslovského knížectví, která měla daňový charakter, byla daň z míru - tribut pacis (v pozdějších dobách nazývána collecta generalis, pomoc, poklona, pocta, sbírka – losung, od 14. století berna). Tuto daň byli povinni platit všichni svobodní rolníci. Jednalo se o daň majetkovou, jejíž výše činila ročně 12 denárů z tzv. rádla (cca 8,5 hektaru). Tato daň byla tedy povinnou platbou za zajištění míru, tedy i na financování knížecích ozbrojených složek.

Některé daně měly ovšem i naturální charakter, např. povinný odvod džbánu medu. Naturální daňový charakter měly i některé činnosti, např. ochrana hranic, práce na stavbách knížecích hradů, cest, mostů a na jejich opravách, a rovněž povinnosti spojené s pobytem knížete a jeho družiny na cestách – jejich ubytování, stravování, zajištění koní, doprovod atd. Tyto činnosti ovšem měly jednorázový, nepravidelný charakter.

Nepravidelný charakter měly i knížecí regály a monopoly. Hlavní monopolem byl monopol celní, kdy kníže uložil clo na dovoz nebo vývoz zboží, popř. i na tranzit zboží. Cla se platila obvykle na hranicích, ovšem i jinde – např. při přepravě soli po Labi. Clo se platilo buď v penězích nebo se odevzdávala určitá část dopravovaného zboží. S přepravou zboží souviselo i vybírání mostného a poplatků na tržištích. Cizí kupci byli povinni vyložit své zboží na tržištích k prodeji, kde od nich hospodář tržiště (zvaný domesticus) vybíral poplatek – ungelt. Hlavní celní úřad v Praze v Týně byl založen již v roce 1100, dodnes se tento prostor nazývá Ungelt. Daňový charakter měl i církevní desátek, původně naturální, později peněžitý.
Regálem se rozumí výsadní právo panovníka pro určité činnosti či vlastnictví. Z knížecí doby je znám např. regál pozemkový (tzn. výlučné vlastnictví půdy), lesní regál a lovecký regál (výlučné vlastnictví a užívání lesů), mincovní regál, horní regál (využívání nerostného bohatství) a další. Projevem lesního regálu byl i tzv. nářez, čili dávka vybíraná od rolníků, jejichž dobytek se pásl v lesích. Panovník v řadě případů určitý regál pronajímal za pevnou částku.

V knížecí době bylo vybírání daní a dávek poměrně jednoduché. Zajišťovali je úředníci tzv. hradské soustavy (soustava panovníkových hradů). Tato soustava zahrnovala v Čechách 20 hradských provincií, na Moravě 8. V prvé řadě to byl kastelán (zcela jiná funkce než se s tímto označením pojí dnes), později úkoly spojené s výběrem daní a dávek zajišťovali vilikové (vladaři na hradech) a hradští komorníci. Část vybraných peněz si ponechávali jako odměnu za výkon svého úřadu. Platilo to i o církevním desátku, neboť kostely nevlastnila církev, ale panovník či zakladatel kostela – velmož, a tedy i zde si úředníci hradské soustavy ponechávali část výnosu desátku. Ústředním „orgánem“ byl knížecí hospodářský správce – dispensator.

Obecná berně

Tak jak se měnily ekonomické a vlastnické poměry, měnily se i poměry daňové. Na přelomu 12. a 13. století dochází k přechodu velkého pozemkového majetku z vlastnictví panovníka do vlastnictví šlechty. Obyvatelstvo se tak dostává do vztahu poddanosti vůči příslušným feudálům, ať už to byla šlechta nebo církev. Renty z pozemků tak už neplynuly panovníkovi, ale vlastníkům jednotlivých panství. Ve 13. století se proto nově objevuje namísto daně z míru tzv. obecná (generální) berně (collecta generalis, collecta seu berna generalis, collecta regia generalis, steurea regia, berna generalis, v německy psaných listinách Lansture, pomoc a později berně zemská). K jejímu ukládání nebyl v té době souhlas šlechty nezbytný, ale panovník nesporně musel k jejím stanoviskům přihlížet, neboť ukládání daní bylo – a dodnes je – velice citlivou otázkou politickou. Za posledních Přemyslovců se obecná berně pravděpodobně platila každoročně. Její výše činila 15 grošů z lánu (lán nebyl pevně stanoven, jeho velikost se pohybovala mezi 11 až 17 hektary). Statky šlechty a jejích služebníků byly od obecné daně osvobozeny, daň tedy ve skutečnosti platili pouze poddaní. Zemskou daň neplatily osoby chudé, a dále vdovy a sirotci. Král uděloval dočasné osvobození, např. při živelných pohromách, ale i stálé osvobození formou královské výsady (např. za věrné služby).

Velmi brzy bylo ukládání obecné berně vázáno na souhlas zemského sněmu (vyjma zvláštních případů, jakým byla např. potřeba peněz na královskou korunovaci). Potřebu souhlasu zemského sněmu při ukládání berně potvrdil v roce 1310 král Jan Lucemburský tzv. kapitulační listinou, podle níž má být vybírána pouze v případě korunovace krále a narození královské dcery. To potvrdil i Karel IV. před svou korunovací. Sazby daně se počátkem 14. století ustálily. Podle uvedené kapitulační listiny se z jednoho lánu platilo 16 grošů, rozdílná úrodnost půdy nebyla brána v úvahu. Mlynáři na řekách platili 16 grošů, mlynáři na potoce 8 grošů, řemeslníci, strojníci a hostinští 4 groše, opět bez ohledu na velikost výnosu (původně bylo možno platit daň i ve stříbře). Z doby Václava IV. jsou známy podrobnější informace o způsobu rozvržení obecné berně z roku 1379. Vypsání daně bylo provedeno královským patentem, základem byly seznamy (rejstříky) daně z dřívějšího – předchozího vypsání, přičemž změny mezitím nastalé musely být udány a v seznamech provedeny; nesprávná udání byla trestána ztrátou statku, a dokonce i smrtí. Od roku 1406 až do roku 1535 se platila z každého lánu jedna hřivna, tj. 1 zlatý 45 grošů, a příspěvek na služné berního ve výši jednoho groše z každého lánu (tzv. výmazné).

Přes shora uvedená opatření výnos daně klesal. Za Václava IV. byla daň placena již zcela výjimečně, ještě méně častěji tomu bylo za Zikmunda Lucemburského. Táborité placení daní přímo odmítali, i když v roce 1420 jim bylo výslovně nařízeno, že mají řádně platit všechny dávky a berně. Na sněmu v roce 1436 povolily stavy velmi značnou daň, ale již následujícího roku si král Zikmund stěžuje, že se daň nevybírá.

Zvláštní daně

Vedle obecné berně panovník mohl vybírat i zvláštní berni (berna regis, berna regalis, collecta regia, collecta specialis, v německy psaných listinách „stewer, stewre, stewir“), která se vztahovala na majetek, který panovníkovi zůstal po privatizaci značné části půdy ve prospěch šlechty. Největší význam měla daň z královských měst, z vesnic na panstvích, které si panovník ponechal nebo které mu připadly jako odúmrť, ale také z některých církevních statků. Daň se původně vybírala nepravidelně podle mimořádných potřeb panovníka (např. potlačení zemských škůdců, vyplacení člena panovnické rodiny ze zajetí apod.), ten také v případě měst potřeboval jejich předchozí svolení. V případě duchovenstva a klášterů tento souhlas nepotřeboval, což Přemyslu Otakaru I. velmi vytýkal v dopise z 22. června 1217 papež Honorius III., kde uváděl, že „kněžím neslušné daně ukládá“. Tuto výtku král papežovi vyvrátil. Z původní nepravidelné zemské berně se ovšem postupem doby stala pravidelná každoroční daň. K této změně došlo v sedmdesátých letech 14. století za panování Karla IV.

Výnos zvláštní daně býval nižší než výnos obecné berně. Výše daně byla pro konkrétní daňový subjekt – např. královské město - sjednána v přesné výši. Daň, kterou panovník s městem sjednal, rozvrhli konšelé na ostatní obyvatele města podle jejich majetku. Stejně tak kláštery přenášely daň na své poddané. Na přelomu 14. a 15. století např. platilo město Budějovice 200 kop grošů, město Čáslav 220 kop grošů, město Vodňany 30 kop grošů. Vybírání zvláštní daně bylo poměrně jednoduché, neboť je zabezpečovala přímo města a kláštery, a ze strany krále pak úřad královského podkomořího.

Daně zemské a královské, daň židovská a věčná renta

Daně té doby literatura někdy rozděluje na daně obecné čili zemské a daně zvláštní, královské. Právě se zemskou berní je spjato prvé historicky doložené písemné použití slova „berna“ (berně), a to v listině krále Přemysla Otakara I. ze dne 25. dubna 1208, kterou osvobodil Osecký klášter od zemské berně. Zvláštní daň vypsal Karel IV. při připojení Dolní Lužice v roce 1369 a podobně v roce 1373, když s Českým královstvím spojil Braniborsko.

Mezi zvláštní daně lze zařadit též židovskou berni, vybíranou od 14. století. Židé byli podřízeni přímo panovníkovi a ten za jejich ochranu vybíral každoročně tuto berni. Za posledních Přemyslovců se objevily i lenní poplatky, ve skutečnosti majetková daň. Lenní poplatky platili držitelé lenních statků, a to každoročně, zpravidla ve výši 1 % hodnoty propůjčeného majetku.

Při zakládání nových vesnic a měst se platila jednorázová dávka – tzv. podací. Tuto dávku museli kolonisté zaplatit feudálnímu vlastníkovi půdy. Poddaní dále odváděli své vrchnosti feudální rentu (tzv. věčný úrok), a to jednak v penězích, jednak v naturáliích a v robotě; nikoliv neobvyklým jevem ovšem bylo, že se celý věčný úrok převedl do peněžité podoby. Od věčného úroku byli osvobozeni držitelé tzv. svobodných lánů, např. rychtář. U běžné jednolánové usedlosti představoval věčný úrok 40 - 80 grošů plus stanovený počet kuřat a vajec; velmi často bylo převedení veškerého úroku do peněžní podoby, pak se jeho výše pohybovala v rozmezí 64 - 100 grošů za rok (pro srovnání – za 37 grošů bylo možno pořídit krávu). Placení věčného úroku nezbavovalo ovšem poddané povinnosti platit obecnou berni ani povinnosti roboty.

Vývoj krajské daňové správy na konci středověku

V průběhu 13. století se rozpadla původní hradská soustava, a muselo tak být přikročeno k nové organizaci výběru daní. Specializovaní daňoví úředníci se objevují za krále Václava II. Byli to v prvé řadě kolektoři berně (výběrčí), kteří byli jmenováni panovníkem; jednalo se obvykle o měšťany královských měst. Vedle nich zde byli písaři (notáři) berně, vybíraní z vysokých duchovních hodnostářů. Daně v prvé řadě vybírala sama vrchnost, která peníze vybrané od poddaných předávala kolektorům. Písaři berně pak příslušnou osobu z berních rejstříků vymazali, za což jim náleželo tzv. zámazné, které bylo odměnou za výkon úřadu. Celkovou evidenci daně pak provedl vrchní berní notář.

Počátky původního krajského zřízení spadají v Čechách do roku 1333, po rozpadu hradské soustavy, kdy kraje oficiálně ještě neexistovaly (přesně byly vymezeny až v 15. století), ale byly svým způsobem vymezeny jako daňové obvody. Protože krajské zřízení mělo velký význam pro organizaci daňové správy (a to až do poloviny 19. století), povězme si podrobněji o jeho uspořádání v 15. století:

Původně vzniklo v Čechách 12 krajů (jejich názvy jsou odvozeny od královských měst nebo královských hradů):

• Bechyňský kraj
• Boleslavský kraj
• Čáslavský kraj
• Hradecký kraj (Hradec Králové)
• Chrudimský kraj
• Kouřimský kraj
• Litoměřický kraj
• Plzeňský kraj
• Prácheňský kraj (hrad Prácheň u Horažďovic, později Písek)
• Rakovnický kraj
• Slánský kraj
• Žatecký kraj

Dočasně, byť pouze po několik let, existovaly též Kolínský kraj a Mýtský kraj (Vysoké Mýto).
Podle berního řádu krále Václava IV. se kraje dále dělily na okresy (v kraji bylo 2-12 okresů, nejvíce v Bechyňském kraji).

Jiří z Poděbrad vytvořil dva další kraje vyčleněním z dřívějších dvanácti:

• Podbrdský kraj (správní centrum v Berouně)
• Vltavský kraj (správní centrum neměl, později jeho funkce přijalo město Sedlčany, ač nebylo městem královským, ale poddanským).

Zvláštní postavení měly tzv. vnější kraje:

• Loketský kraj
• Kladský kraj (centrum v Kladsku v dnešním Polsku)
• Trutnovský kraj
• Tachovský kraj

Mimo krajské zřízení stály autonomní oblasti:

• Chebsko
• Ašsko

Město Praha nespadalo do žádného kraje, později zčásti do Kouřimského kraje (zvaného také Pražský), zčásti (dnešní Malá Strana) do kraje Slánského.

Na Moravě a ve Slezsku vznikly kraje až v 16. století jako součást obrany proti Turkům, skutečná krajská organizace však vznikla až po Bílé hoře. Ve Slezsku vznikly kraje až ve století 18., původní kastelánství se zde postupně vyvinulo v tzv. fojtství.

V čele každého kraje byl krajský hejtman, který spolupůsobil při vybírání daní.

Orgány pozdně středověké daňové soustavy

Důvody pro vznik krajů byly daňové – kraje byly prvořadě daňovými obvody. Teprve později získaly kraje charakter všeobecných správních jednotek. Pro každý kraj panovník jmenoval (již od počátku krajů, od roku 1333) komisi (sbor) berníků, především z řad vyšší šlechty. Tyto komise zajišťovaly publicitu královských berních nařízení, a to jejich čtením v kostelích, na trzích, poutích apod., a zároveň oznamovaly, kdy a kde se budou peníze vybírat. Do těchto míst přicházeli poplatníci, kteří „přiznávali“ výši své daně, zdůvodňovali rozdíly oproti minulé platbě, a daň také platili. Vybrané daně u sebe přechovával krajský berní notář, rovněž jmenovaný králem, který také vedl evidenci (rejstřík) poplatníků, a který podle nových údajů aktualizoval.

Úřad berníka byl velmi výnosný, ucházeli se o něj významní šlechtici a některé šlechtické rody zastávaly úřad berníků dokonce dědičně. Podrobný berní řád vydal král Václav IV. Podle něho měl berník nárok na koně a nejméně dva ozbrojené služebníky; náklady na ně vyplácel berní notář. Kromě toho berníci vybírali určité procento jako náhradu za práci s vybíráním daní a patřily jim i pokuty za nezaplacené berně.

Dlužníci byli k zaplacení daně donucováni různými pokutami či zabavením majetku. Majetek (ať již půda či mlýn, hostinec apod.), který byl zatajen nebo z něhož nebyla daň zaplacena, se považoval za opuštěný a připadl panovníkovi.

Na panovníkově dvoře měl daně na starosti královský podkomoří, který vedle správních funkcí vykonával i pravomoci v oblasti daní. Zajišťoval zejména vybírání zvláštní berně, za což mu náležela část jejího výnosu. Královský podkomoří také spravoval berní registr pro celou zemi. Jeho úřad byl v podstatě ústředním finančním královským úřadem. Oproti minulosti výrazně v oblasti finanční poklesla funkce komorníka, který přestal být správcem královské pokladny. Ústřední správu panovníkových financí převzal mistr královské komory (poprvé na dvoře Karla IV.).

V průběhu husitské revoluce dosavadní berní soustava přestala fungovat. Husitská revoluce však v prvé řadě zásadním způsobem změnila základy královské moci, změnila hospodářské poměry země. Majetek království byl rozchvácen, královská města se emancipovala, došlo k výrazné sekularizaci majetku klášterů i dalších církevních institucí, značná část klášterů byla poničena, a daň tak neplatila. Berní rejstříky byly převážně zničeny. Bylo proto nutno hledat nové způsoby financování.

Druhy daní pohusitské doby

Základní daní zůstala i po husitských válkách obecná berně, proměnila se ovšem její podoba. Základem daně už nebyla pouze výměra poddanských pozemků, ale bývala schvalována ve výši odpovídající podílu na tzv. věčných úrocích (náhradě za užívání půdy). Začala se zohledňovat nejen velikost pozemku, ale i jeho úrodnost. Výrazněji se prosazovalo zdanění živností. Je zavedena daň z kapitálových úroků, tzn. z úroků z uložených či půjčených peněz.

Za Vladislava II. byla povolena zvláštní berně jako pomoc proti Turkům, tato daň se platila z hlavy – páni a rytíři jeden uherský zlatý za každého člena rodiny, z poddaných i z čeledi po jednom groši, v Praze a v královských městech byly sazby vyšší. Všeobecná daň z hlavy se v Čechách objevuje poprvé v roce 1472. Daň z hlavy je typická mimo jiné tím, že subjekt daně a předmět daně jsou totožné.

V pohusitském období se ve větším rozsahu objevují spotřební daně, z nichž nejdůležitější bylo tzv. posudné (pivní berně). Název posudné je odvozen od skutečnosti, že základem daně byl každý vystavený sud piva. Zatímco šlechtici tuto daň neplatili, pokud pivo z jejich pivovarů bylo určeno pro potřebu jejich kuchyně nebo čeledi, měšťané posudné platili bez ohledu na účel užití.

Jak vidno, téměř každá daň musela být povolena sněmem. Stavové přiznávali králi žádat daň jen v mimořádných případech (válka, svatba dcery, korunovace) a bránili se uvalit na sebe pravidelnou sumu daně. Povolování všeobecných daní tak postupně přešlo do plné kompetence stavů.

Berníci

Po ukončení husitských válek vznikly dva nové fiskální úřady. V prvé řadě to byl královský prokurátor, jehož hlavním úkolem bylo navrácení neprávem zabavených královských statků a rovněž zastupování fiskálních zájmů státu u soudu. Prvním královským prokurátorem jmenoval král Zikmund v roce 1437 rytíře Viléma ze Žlutic, prvním prokurátorem skládajícím přísahu byl v roce 1453 Jan z Rabštejna. Král Jiří z Poděbrad zřídil tzv. hejtmanství německých lén, které mělo za úkol vybírání lenních poplatků.
Vybírání obecné berně měli i po husitských dobách na starosti berníci. Pro každý kraj byli jmenováni dva berníci, jeden z panského a jeden z rytířského stavu. Písaře berně si berníci vybírali sami a také je ze svého platili. Do berních záležitostí zasahovali i noví úředníci – krajští hejtmani. Ti měli za úkol berně vyhlašovat a dohlížet na jejich vybírání. Od roku 1479 ke jmenování berníků potřeboval král souhlas královské rady. Královská města získala právo organizovat si berní správu podle svých potřeb. V této době se započalo s používáním tzv. zastoupení královského dluhu, kdy dluhy poplatníka byly panovníkem postoupeny za pevnou úplatu soukromé osobě, která je pak vymáhala pro sebe.

V roce 1517 byl zvýšen počet krajských berníků na tři. Byly tak zastoupeny všechny tři stavy – panský stav, rytířský stav a města. Dlouhá desetiletí po husitských válkách nebyl o funkci berníků příliš velký zájem, protože tato dříve velmi výnosná funkce nyní přinášela vyšší osobní náklady, veřejnou neoblíbenost a platební morálka poplatníků byla nízká. Proto pro ně byly zavedeny diety, zrovna tak byl stanoven pevný plat písaře, jehož každý berník musel mít, stanoven byl i počet koní, které mohl berník používat. I v ustanovování berníků se projevuje růst moci stavů. Původně je ustanovoval král, ale po roce 1517 jsou voleni na krajských sněmech.

První finanční úřad a gruntovní daň

V témže roce, tzn. v roce 1517, byl zřízen Nejvyšší berniční úřad, ve kterém byl každý stav zastoupen jedním členem. Jeho členové byli původně zvoleni sněmem, později je jmenoval král.

Sněm také volil zvláštní komisi pro kontrolu vyúčtování berně. Komise byla devítičlenná a každý stav v ní byl zastoupen třemi členy.

Centrální správu financí a nejvyšší pravomoci v této oblasti měl mistr královské komory. V úřadě mistra královské komory působili dva finanční ředitelé (doloženi roku 1508). V roce 1527 došlo k vytvoření nového úřadu – České komory, který měl zajistit povznesení královského hospodářství. Česká komora byl prvý profesionální finanční úřad, který byl obsazen finančními odborníky. Česká komora však nespravovala všechny daně (do její kompetence patřila zejména cla, mýta, poplatky a soustřeďovala rovněž výnosy královských domén), takže se jí nepodařilo do stavu královských financí zavést potřebný pořádek. Obecnou berni, ať již měla jakoukoliv podobu a název, nespravovala komora, ale berníci. V témže roce byla ve Vídni zřízena Dvorská komora jako nadřízený úřad finančních správ jednotlivých habsburských zemí.

V roce 1514 byla poprvé povolena berně pivovarní (z každé várky), a to hned na tři roky najednou. Už předtím ovšem existovaly nejednotné dávky z výčepu piva. Usnesením sněmu roku 1517 byla uložena držitelům statků všeobecná berně ze jmění (tzv. gruntovní daň). Tato daň postihovala veškerý majetek, tedy nemovitý i movitý (s výjimkou hotových peněz, nábytku a oblečení), i úročený kapitál. Sazba daně činila půl groše z každé kopy českých grošů ocenění majetku (tzn. 0,83 %). Tato daň byla v roce 1523 povolena již v dvojnásobné výši, tzn. jeden groš z každé kopy (1,67 %). V rozporu s dřívější praxí byl všeobecnou berní ze jmění postižen i šlechtický majetek. Šlechta totiž měla zájem na ozdravění královského majetku (dluhy panovníka tehdy činily ohromné částky), neboť mezi věřiteli byli sami šlechtici, kteří tak zajišťovali to, že panovník bude schopen svým finančním závazkům dostát.

Daně po nástupu habsburské dynastie

Po husitských válkách jsou v důsledku špatné platební morálky posilována represivní opatření, která měla zajistit výběr daní, a neplnění daňových povinností je přísně pokutováno. Byla-li daň po roce 1490 stanovena na základě udání, činila pokuta 10 kop grošů českých a polovinu z toho dostal udavač. Rozšiřují se případy zabavení majetku kvůli neplacení daní, začíná se používat zástavní právo, soudní projednávání neplatičů. Podle usnesení zemského sněmu z roku 1453 hrozil neplatiči daní i trest nejvyšší – trest smrti.

Výběr daní se stal pravidelnějším za Ferdinanda I. (1526-1564), zejména kvůli financování válek proti Turkům. Opět byla zavedena nezávislá daň z piva – posudné (nezaměňovat s pivovarní berní). Od roku 1534 byla zavedena daň z prodeje nemovitých statků (tedy předchůdce dnešní daně z převodu nemovitostí), ovšem její výnos byl velmi malý z důvodu obtížnosti jejího vymáhání a nedostatku orgánů, které by ji vybíraly a kontrolovaly. V roce 1567 byla pak namísto dřívější daně z majetku zavedena daň domovní, která se určovala podle počtu poddaných a dále z domů ve městech. Kvůli této dani bylo opakovaně prováděno sčítání obyvatel a domů.

V roce 1520 byla zavedena všeobecná spotřební daň (alcavalla, předchůdce všeobecné obratové daně), a to ve výši 1 haléře z každého groše ceny prodávaného zboží, ovšem již po jednom roce byla zrušena. V roce 1534 byla zavedena tzv. berně třicátého peníze, která zatěžovala dovoz a vývoz, prodej obilí, vína, dobytka, ryb, kupeckého zboží, vlny, sukna, plátna atd. Jednalo se tedy o dalšího předchůdce všeobecné obratové daně, její název vyjadřoval její sazbu. Tato berně ovšem existovala pouze dva roky, protestovala proti ní zejména královská města. Nahradila ji berně z prodejů, postihující různé druhy zboží. Další pokus o všeobecnou obratovou daň byl učiněn v roce 1570, opět neúspěšně.

Nové daně byly zavedeny v roce 1596: berně z komínů, kterou platily svobodné stavy (ne tedy poddaní), a berně z krámů, která zatěžovala řemeslníky a obchodníky. Nadále existoval celní regál, došlo k nové úpravě regálu židovského, horního a mincovního, od roku 1575 byl zaveden regál solní.

V roce 1610 povolily sněmy zvláštní daň pro císaře, tzv. camerale, v roce 1615 byla nařízena zvláštní daň z každého obydleného domu nebo chalupy, tzv. podomovní berně, a to ve výši 20 grošů z každého domu (Praha a královská města platila pevnou částku).

Systém daňové správy v Čechách i na Moravě v 16. století

Pokud se jedná o daňovou správu v předbělohorském období, docházelo postupně k její byrokratizaci, tzn. obsazení odborným úřednictvem. Vrcholem daňové správy byla i nadále trojice nejvyšších berníků volená zemským sněmem. Jejich funkční období nebylo pevné – platilo do příštího sněmu, který se ovšem scházel nepravidelně, i po několika letech. Nejvyšší berníci dostávali řádnou odměnu ze zemských peněz. Stejně byli placeni dva berní písaři, kteří byli berníkům podřízeni. Rostoucí objem administrativy si vynutil vytvoření berní kanceláře, což ovšem nebyl zcela samostatný orgán a svou činnost navenek realizoval prostřednictvím české dvorské kanceláře. Na činnost nejvyšších berníků dohlíželi královští dohlížitelé, kteří však neměli právo zasahovat do samotného vybírání daní. V krajích byli voleni krajští berníci, vždy dva – jeden pán a jeden rytíř, města nebyla zastoupena. Krajští berníci vedli berní rejstříky a také přebírali příslušné peněžní částky od poplatníků. Na krajské úrovni bylo vybíráno i posudné, což byla největší spotřební daň té doby, ale jeho krajské výběrčí nevolil sněm, nýbrž je jmenoval panovník a byli podřízeni České komoře.

Daňové poměry na Moravě byly obdobné poměrům v Čechách. Stejně jako v Čechách velký význam mělo posudné, na Moravě zvané též pobečovné. Pravidelná daň domovní byla zavedena v roce 1570, na přelomu 16. a 17. století zavedena tzv. berně dvacátého groše, ve skutečnosti daň z hlavy, neboť jí byli postiženi všichni obyvatelé včetně feudálů. Za nákup zboží a prodej zboží byla placena zvláštní spotřební daň – šeflgelt, též zvaná měřičné, po roce 1570 pak daň třicátého peníze. Existovala zde zvláštní daň z masa a tzv. skopné, které se platilo z vypěstovaného obilí.

Vybírání daně na Moravě příslušelo výběrčím. Zemský sněm volil obvykle pro každou daň zvláštního výběrčího. Vrchní dozor nad vybíráním daní příslušel zemskému hejtmanovi, ale protože vzhledem k dalším úkolům nemohl vybírání daní věnovat dostatečnou pozornost, byla koncem 16. století zřízena funkce direktora zemských peněz, jemuž byli výběrčí podřízeni. V roce 1567 vznikl úřad rentmistra, z něhož se později vyvinul samostatný finanční úřad pro správu akcízů (spotřebních daní), který podléhal České komoře.

Rovněž ve Slezsku působil zvláštní berní rentmistr, posléze pak zemský pokladní, podléhající České komoře, od roku 1557 pak nově vytvořené Slezské komoře.

Vídeňský centralismus

I po porážce českého stavovského povstání, jejíž politické i ekonomické důsledky jsou nad rámcem této statě, finanční správu v Čechách nadále zabezpečovala Česká komora, ale její centrální funkce postupně přebíraly ústřední vídeňské úřady, zejména Dvorská komora. Tento pozvolný vývoj vedl k tomu, že Česká komora se měnila postupně v pouhý zemský úřad, až v roce 1745 byla zcela zrušena a její agenda přešla na místodržitelství. Vlastní berní agendu vykonávali i nadále, a to až do roku 1714, zemští berníci; poté je nahradily krajské filiální pokladny podléhající zemskému výboru. Krajské filiální pokladny byly později nahrazeny zeměpanskými finančními úřady. Na Moravě vykonával správu daní na přelomu 17. a 18. století královský rentovní úřad.

V roce 1697 byla ve Vídni zřízena tzv. Deputace, která zabezpečovala správu přímých daní, zatímco správu nepřímých daní zajišťovala pro celé habsburské soustátí na nejvyšší úrovni Dvorská komora. V roce 1720 byla vytvořena Bankální administrace, která zajišťovala správu solního monopolu, cel, dobytčí daně, tzv. mastného krejcaru, pivního a vinného tácu (daně či spíše poplatku). Solní monopol byl v té době jedním z největších fiskálních monopolů. Fiskální monopol představuje situaci, kdy stát vyloučí volnou soutěž a vyhradí si výrobu nebo odbyt a obchod, popř. jak výrobu, tak obchod, pro sebe s tím, že se zboží prodává za jím stanovené ceny obsahující ve skutečnosti poměrně vysokou přidanou částku – reálně daň. Stát fiskální monopol někdy propachtovává za paušální obnos. (V Československu byly fiskální monopoly zrušeny až v polovině 20. století).

Od 30 daní k berní rule

V roce 1640 byla povolena pevná suma pro celé království určená na vydržování vojska, zvaná militare, kterou museli platit podle počtu poddaných města, kněží a vůbec svobodní občané. Militare mělo dvě části – militare ordinarium, kterou odváděly vrchnosti podle počtu poddaných, na něž je rozvrhovaly, a militare extraordinarium, kterou platily vrchnosti samy podle počtu svých usedlostí.

Od poloviny 17. století, tedy po skončení třicetileté války, začaly práce na vypracování pevné berní soustavy, neboť stávající byla velmi roztříštěná a málo nebo vůbec nezohledňovala majetkové poměry poplatníků. V té době bylo ukládáno téměř třicet druhů daní – můžeme jmenovat např. ze spotřebních daní dávku z piva a vína, z pálenky (od roku 1640), daň z dovozu a vývozu dobytka a jeho prodeje, masný krejcar z porážky zvířat, spotřební daň (akcíz) z másla, sýra, ze dříví, z vlny, z bot. Většinu nepřímých daní přitom nevybírali berníci, ale osoby ustanovené králem. Mezi přímé daně patřila např. dávka ze jmění, daň domovní, daň z komínů, židovská daň a další. Solní monopol spravovaly solní úřady, clo a mýta celní a mýtní stanice a jim nadřízené inspektoráty.

Zemský sněm v roce 1652 ustanovil pro každý kraj zřízení zvláštní komise ke zkoumání přiznání, která podali jednotliví poplatníci ohledně svého jmění. Současně bylo určeno, že má být přihlíženo ke všem osobám, které dosáhly dvaceti let věku a jsou tzv. usedlé, polovici svých pozemků osívají a vzdělávají potahem (z chalupníků se považovali čtyři za jednoho usedlého). Zpracování tohoto seznamu bylo dokončeno v roce 1654. Jedná se o známou berní rulu, která zahrnovala úplný soupis poddanské půdy. Na Moravě pak obdobou berní ruly byly tzv. lánové rejstříky, dokončené v roce 1667. Berní rula a lánové rejstříky se pak staly hlavním podkladem pro většinu přímých daní. Zavedení berní ruly a lánových rejstříků přineslo téměř čtyřnásobné zvýšení daňového výnosu.

Aby mohla být vybírána daň nejen z pozemků, ale i ze živností, byly užitky živností odhadnuty tak, jako by pocházely z pozemků a utvořeny tím usedlosti smyšlené, fiktivní. Brzy se však vyskytly nedostatky takového systému a stavové museli svolit k berním vedlejším a pomocným; nedostatky berní ruly, resp. lánových rejstříků, se tím však neodstranily. V roce 1714 proto došlo k další úpravě. Duchovenstvu, vrchnostem, městům i poddaným bylo uloženo císařským patentem, aby podali přiznání, na jejichž základě byla daň znovu rozvržena. Nový katastr byl ukončen v roce 1726, ale protože v něm nebylo přihlíženo k rozsahu pozemků náležejících k jedné usedlosti, navrhly stavy další úpravu.

Reformy císařovny matky a jejího syna

Císařovna Marie Terezie pak vydala v roce 1749 nařízení, jímž byla uložena povinnost podat přiznání vrchnostem. Vyloučeni z katastru byli domkáři a řemeslníci nemající žádnou zemědělskou půdu, ti pak byli podrobeni zvláštní dávce ze své výživy a vedlejších užitků. Nový berní systém, zvaný tereziánský, platil od roku 1756 a vycházel z dvojího katastru – rustikálního (pro pozemky selské) a katastru zvaném exequatorium dominicale pro pozemky panské, evidujícího ovšem i příjmy feudálů z průmyslového podnikání, z poddanských platů a robot, ale i majetek církve a městského hospodářství. Poddaní byli rozdělení do 11 tříd podle majetku. Daň z výnosu selských požitků činila 42,1 %, z výnosu požitků panských pouze 29 %, a z panských domů 25 %.

Císař Josef II. se snažil toto nespravedlivé zdanění upravit v roce 1775. Podle této úpravy nebyl žádný rozdíl mezi zdaněním pozemků selských a panských. Císař rovněž nařídil nové měření pozemků, které byly poprvé označovány topografickými čísly (opustil tedy dosavadní formu tzv. osedlých). Tento katastr – po změně tereziánskojosefinské – platil pak pro daňové účely až do roku 1860. Pro zajímavost lze uvést výši daně – ze 100 zlatých hrubého výnosu z polí a vinic činila daň 10 zlatých a 37,5 krejcarů, u luk a zahrad 17 zlatých 55 krejcarů, u pastvin a lesů 21 zlatých 15 krejcarů. Zároveň bylo stanoveno, že každému musí zůstat z hrubého výnosu 100 zlatých nejméně 70 zlatých pro živobytí a pro uhrazení nákladů na pozemek a další výlohy.

Zrušení nevolnictví v roce 1781 se projevilo i v oblasti daní. Císař Josef II. vydal v roce 1789 berní a urbariální patent, který přinesl částečné snížení daní placených poddanými (přibližně o 25 %) a naopak zvýšil zdanění vrchností, šlechty a měst.

Tato Josefinská úprava platila však pouze do roku 1790, kdy se císař Leopold II. vrátil k původní – méně spravedlivé – úpravě Marie Terezie. Od roku 1793 byl pak zaveden systém zvaný terezianojosefinský, který v podstatě spočíval na josefinské úpravě a značně uvolnil platby poddaných.

Na přelomu 17. a 18. století se setkáváme s novými pojmy – camerale a contributionale. Berně, pozdější přímé daně, se začínají nazývat kontribucemi, zatímco kamerální oblast zahrnuje nepřímé daně, poplatky, výnosy z cel a monopolů apod.

Regály, monopoly a akcízy

V polovině 17. století existovaly regály loterní, solní, střelného prachu a ledku. V roce 1664 byl zřízen (původně jako zvláštní clo) tabákový monopol a dávka z hracích karet, později monopol z výbušnin a monopol na provozování sázek. V letech 1707 - 1709 je zaveden generální akcíz, nejprve ve Slezsku. Koncem roku 1708 je vydán Všeobecný akcízový řád v království českém, který vypočítává komodity, na něž se akcíz, tedy spotřební daň, vztahuje (obsahoval 42 stránek). Pro všeobecný odpor byl však po šesti letech zrušen pro Čechy, na Moravě řada nově zavedených akcízů zůstala. Nepravidelně se od konce 17. století vybírala daň z hlavy, naposledy – ve změněné podobě – v letech 1802 - 1830.

Během vlády Marie Terezie do finanční soustavy zasahovali zejména kancléři Haugwitz a Kaunic. Roku 1749 bylo zřízeno Ředitelství pro záležitosti administrativní a finanční, které nahradilo Českou dvorskou kancelář a Rakouskou dvorskou kancelář. Hrabě Haugwitz prosazoval totiž názor, že politická a finanční správa má být jednotná. Tento úřad však zanikl již v roce 1761 a byl nahrazen spojenou Rakouskou a Českou dvorskou kanceláří. V roce 1759 byla zavedena daň dědická ve výši 5 a 10 %. Vyměřování této daně prováděla dvorská komise, která sídlila v každé zemi. Od daně byli osvobozeni kněží a církevní subjekty, ty však byly povinny uhradit tzv. poplatkový ekvivalent jako náhradu dědické daně. K dalším změnám pak docházelo na počátku 19. století. Domovní daň se oddělila od daně pozemkové a získala dvojí podobu – daň činžovní (z nájemného) z domů v hlavních a lázeňských městech a daň třídní (ze stavení) v ostatních obcích. Předmětem domovní daně byl výnos (byť teoretický) všech pronajatých i nepronajatých budov, snížený o paušální částku 15 %, zbylá částka byla zdaněna 16 %, později 26,2 %.
Potravní daní od roku 1829 byly nově upraveny dosavadní daně z piva, vína, moštu, výroby a prodeje lihovin, masa, cukru, a do zdanění zahrnuty další spotřební věci (hrací karty, kalamáře, periodické tiskoviny). Ve velkých městech zavedena potravní daň na čáře, které podléhal přechod potravin přes „čáru“ do vnitřního města.

Od roku 1813 byla zavedena daň výdělková, která byla podrobena činnosti směřující k dosažení zisku (říkalo se jí též daň živnostní). V roce 1835 byl nově upraven tabákový monopol, charakter fiskálního monopolu získaly některé dosavadní regály – solní a z výbušných látek (střelného prachu).

Krajské zřízení

Pokud se týká správy daní, nutno v prvé řadě zmínit změny v krajském zřízení. V roce 1714 došlo v Čechách k redukci krajů na 12:

• sloučeny kraje Slánský a Rakovnický do nového Rakovnického kraje, ovšem se sídlem ve Slaném,
• sloučeny Podbrdský a Vltavský kraj, nový kraj měl název Berounský se sídlem v Berouně,
• tzv. vnější kraje a autonomní oblasti byly zrušeny a připojeny k dvanácti krajům.

K další reorganizaci došlo za vlády Marie Terezie v roce 1751, kdy

• Bechyňský kraj byl rozdělen na Táborský a Budějovický (sídlo v Českých Budějovicích),
• Plzeňský kraj byl rozdělen na Plzeňský a Klatovský,
• Žatecký kraj byl rozdělen na Žatecký a Loketský,
• Hradecký kraj byl rozdělen na kraj Hradecký (Hradec Králové) a Bydžovský (sídlo v Novém Bydžově, později v Jičíně).

Na Moravě kraje reálně vznikly až v roce 1637, a to:

• Brněnský kraj,
• Olomoucký kraj,
• Hradišťský kraj (sídlo Uherské Hradiště),
• Jihlavský kraj,
• Znojemský kraj,
• roku 1734 vznikl Přerovský kraj (se sídlem v Hranicích).

Ve Slezsku byly – po odtržení velké části území ve prospěch Pruska – vytvořeny v roce 1742 tři kraje:

• Niský kraj (se sídlem ve Vidnavě).
• Opavsko-krnovský kraj (se sídlem v Krnově),
• Těšínský kraj.

V roce 1783 byly pak Opavsko-Krnovský kraj a Niský kraj sloučeny do Opavského kraje se sídlem v Opavě.

Od roku 1782 do roku 1849 existovala uměle vytvořená Země moravskoslezská, vytvořená z Moravy a Rakouského Slezska, která měla shora uvedené kraje. Správní jednotkou bylo Moravskoslezské gubernium se sídlem v Brně. Morava i Slezsko měly ovšem i nadále původní stavovské orgány. V roce 1850 byla Země Moravskoslezská zrušena a politická organizace se opět vrátila k Markrabství moravskému a Vévodství slezskému.

Dvojkolejnost správy daní

Až do roku 1848 existovala ve správě daní dvojkolejnost. Přímé daně spravovaly politické úřady, v prvé řadě Dvorská kancelář ve Vídni, v jednotlivých zemích pak krajské úřady (konkrétně krajští kasíři a kontroloři) a účtárny a pokladny zemských úřadů. Výkonnou složku představovaly patrimoniální (vrchnostenské) úřady v jednotlivých panstvích a magistráty ve městech. Na venkově obstarávali vybírání daní tzv. kontribuční účetní (též výběrčí), jmenovaní vrchností. Dohled nad nimi měly krajské úřady.
Nepřímé daně (spotřební daně, regály a fiskální monopoly) cla, poplatky v nejvyšší úrovni spravovala Dvorní komora, v jednotlivých zemích je vybíraly samosprávné celky, stavy, klérus, jednotliví šlechtici, od roku 1831 pak existovaly kamerální důchodkové správy v Praze a v Brně, jim podléhaly okresní kamerální důchodkové správy. Výkonnými úřady byly celní úřady, a dále pohraniční stráž a důchodková stráž, které byly v roce 1843 sloučeny do finanční stráže.

V návaznosti na josefinské reformy byly vytvořeny základy služebního postupu. Povolání úředníka veřejné – a tedy i daňové – správy se stávalo povoláním vysoce prestižním. Tzv. pastýřský list Josefa II. ze dne 4. 12. 1783 (obdoba služebního zákona) uložil mj. úředníkům řadu povinností a zavázal je oddaností státu, když doslova pravil: „… kdo má na zřeteli pouze utile (tj. užitek) neb honorificum (společenskou prestiž, uctívání) své služby a obsluhu státu považuje za vedlejší věc, ten to má raději napřed říci a opustiti úřad, jehož není hoden.“

Daňový systém se příliš nezměnil ani po vzniku samostatného Československa. Daně byly nízké, ale systém komplikovaný. Dělnické mzdy nebyly prakticky zdaňovány vůbec nebo jen nepatrně, mzdy okolo 90 tisíc korun ročně (což byl plat nejvyšších státních úředníků), pak desetiprocentní sazbou. Tíživost daní za první republiky spočívala v systému nejrůznějších přirážek – válečných, zemských, okresních a obecních. Dosahovaly výše až 400 procent. Přetrvala i pověstná rakousko-uherská záliba v byrokracii.

Specifický odvod v rámci přímých daní tvořil branný příspěvek, který museli platit všichni lidé ve věku 25 až 50 let, kteří neabsolvovali vojenskou službu alespoň v délce 12 týdnů. Jeho výše se počítala jako 10 procent navíc k důchodové dani. Tento systém daní z příjmů vydržel s drobnými úpravami až do vzniku protektorátu.

Už v roce 1919 zavedl první československý ministr financí Alois Rašín do české daňové soustavy nejvýnosnější daň: daň z přidané hodnoty. Její sazba se po celé meziválečné dvacetiletí pohybovala mezi jedním až dvěma procenty.

Důležité bylo ustanovení vyhlášky, která stanovila, že berní úřady nemohou od 1. ledna 1921 přijímat platby daní a poplatků v hotovosti. Jejich placení bylo nadále možné pouze platenkami (zvláštní druh složenek) a šeky. V hotovosti mohly být vybírány daně pouze v exekuci. Nemožnost platit daně v hotovosti u úřadu trvala prakticky až do roku 1992.

Pro úpravu mezinárodních daňových vztahů uzavírala Československá republika smlouvy o zamezení dvojího zdanění, v prvé řadě se svými sousedy – s Rakouskem v roce 1922, s Německem v roce 1923, s Maďarskem v roce 1924, s Polskem v roce 1925.

Německá okupace přinesla už v březnu roku 1938 zavedení nucené správy hospodářských podniků. Byly zřízeny ústřední svazy průmyslu, obchodu, řemesel a dopravy, které de facto určovaly objem produkce, sortimentu, rozdělování surovin a prostředků.

V průběhu roku 1939 již nacisté díky „nestandardním opatřením“ plně kontrolovali výrobu nejdůležitějších zbrojních podniků. Pod kontrolu Německa se pochopitelně dostaly i finanční toky. Protektorát musel platit tzv. „válečnou daň“, která v roce 1940 činila 3 miliardy korun, roku 1944 již 12 miliard korun.

V poválečném Československu vzal za své téměř sto let budovaný daňový a celní systém záhy po převzetí vlády komunisty. V roce 1949 byly zrušeny všechny daňové úřady a výkon daňové správy byl přenesen na národní výbory.

Postupně se zaváděly daně odpovídající centrálně plánovanému hospodaření, tzn. praktickému znemožnění soukromého podnikání, podpoře monopolu zahraničního i vnitřního obchodu, státní regulaci cen a kolektivizaci zemědělství. Vznikla živnostenská daň, zemědělská daň, daň z literární a umělecké činnosti, daň ze samostatné činnosti, daň z úroků z úsporných vkladů, daň z obratu a spotřební daně. Sazebník čítal neuvěřitelných patnáct set položek.

Daň ze mzdy byla progresivní, vypočítávala se z hrubé mzdy a kromě ní se při určování příslušnosti poplatníka do daňového pásma přihlíželo k věku, rodinnému stavu a počtu dětí. Neexistovaly žádné odpočitatelné ani nezdanitelné položky. Nejnižší sazba činila zhruba 15 procent, nejvyšší něco přes 30 procent a tyto daně zahrnovaly také všechna povinná pojištění (současné zdravotní a sociální).

Současnou podobu dostala česká daňová soustava po sametové revoluci, v roce 1993. Ve slovníků účetních se objevil dosud neznámý pojem – daň z přidané hodnoty, sociální pojištění bylo po vzoru evropských zemí odděleno od daně z příjmů a došlo ke sjednocení zdanění všech typů podnikatelských subjektů. Povinnost vybírat daně a stíhat neplatiče na sebe vzaly nově vzniklé finanční úřady.

^[1]

Územní rozdělení finanční správy po roce 1848

Důsledky revolučního roku 1848 byly dalekosáhlé jak v oblasti politické, tak i v oblasti národohospodářské. Budeme si ovšem všímat pouze vývoje v oblasti fiskální. Již v roce 1848 bylo namísto Dvorské komory zřízeno ve Vídni ministerstvo financí, čímž se současně podařilo sjednotit na jednom vrcholném místě správu daní přímých i nepřímých. Bylo ovšem nutno vytvořit i centrální finanční úřady pro jednotlivé země Rakouska. Pro „větší“ země byla v roce 1850 zřízena zemská finanční ředitelství (na území dnešní České republiky byla pochopitelně v Praze pro Království české a v Brně pro Markrabství moravské), v „malých“ zemích pak obdobné úřady, ovšem pouze s názvem „finanční ředitelství (v roce 1864 pro Vévodství slezské v Opavě). Presidentem zemského finančního ředitelství (zpočátku měl titul zemského finančního ředitele) byl původně místodržitel, v Opavě zemský president (tedy osoby politické správy), presidentovi byl podřízen vicepresident, jímž musel být vždy finanční odborník. Zemské finanční ředitelství (resp. finanční ředitelství v Opavě) bylo druhoinstančním orgánem ve věcech všech daní, tedy přímých i nepřímých.

K těmto druhoinstančním orgánům byli přiděleni inspektoři k vedení pozemkového katastru a dále vrchní inspektor finanční stráže, která tehdy vedle střežení celní hranice vykonávala i dohled v oblasti spotřebních daní (akcízů) a fiskálních monopolů. Pro dozor na službu v oblasti přímých daní zde byli zemští finanční inspektoři.

K výrazným změnám došlo i v územní organizaci a v politické správě jednotlivých zemí, což samozřejmě mělo vliv i na organizaci daňové správy. S pádem absolutismu a roboty byla zrušena patrimoniální (vrchnostenská) správa a nahrazena správou státní (zeměpanskou). Dále byla zavedena samospráva, což vedlo k určité dvojkolejnosti. Úprava byla provedena několika právními předpisy (Dubnovou ústavou z roku 1848, císařskými nařízeními z roku 1849 a konečně prozatímním zákonem obecným z roku 1849, jímž byla svobodná obec prohlášena za základ státu).

V roce 1855 došlo ke změnám v organizaci historických krajů následujícím způsobem:

• v Čechách vzniklo 13 krajů – Českobudějovický, Mladoboleslavský, Chrudimský, Čáslavský, Chebský, Jičínský, Královéhradecký, Litoměřický, Plzeňský, Písecký, Pražský, Žatecký, Táborský,
• na Moravě 6 krajů – Brněnský, Jihlavský, Novojičínský, Olomoucký, Uherskohradišťský, Znojemský,
• ve Slezsku jeden kraj se sídlem v Opavě.

Zcela nově byly zřízeny okresy v čele s okresními hejtmany. V Čechách bylo v roce 1849 původně 79 okresů, na Moravě 25 a ve Slezsku 7, jejich počet se ovšem měnil, takže na přelomu 19. a 20. století existovalo v Čechách 92 okresů, na Moravě 33 a ve Slezsku 8. V rámci každého tohoto okresu (zvaného politický či správní okres) existoval jeden až čtyři okresy soudní. Zatímco v sídle politického okresu sídlilo hejtmanství, v sídle soudního okresu nesídlil orgán správy politické, ale okresní soud. (Nutno dodat, že v letech 1855-1868 byly politické a soudní okresy sloučeny, což se neosvědčilo.) V Čechách bylo postupně více než 200 soudních okresů, na Moravě cca 80, ve Slezsku přes 20 (počet soudních okresů se měnil tak, jak v průběhu let 1855 -1904 bylo postupně zřízeno 27 nových soudních okresů). Mimo tuto organizaci politických a soudních okresů existovala zvlášť postavená města (Praha, Liberec, Brno, Jihlava, Olomouc, Kroměříž, Znojmo, Uherské Hradiště, Opava, Frýdek, Bílsko) s pravomocí politických i soudních okresů.

V roce 1860 na Moravě a ve Slezsku a v roce 1862 v Čechách byly kraje zrušeny a jednotlivé země – Čechy, Morava a Slezsko – se členily již jen na okresy. (Tento stav trval až do konce roku 1948, teprve od roku 1949 se znovu vytvořily kraje.)

Finanční úřady

V letech 1855 - 1856 byly rušeny dosavadní okresní kamerální správy a namísto nich vytvořena okresní finanční ředitelství. Okresní finanční ředitelství byly orgány prvé instance pro nepřímé daně, poplatky, cla a fiskální monopoly. V Čechách bylo původně deset, od roku 1906 pak dvanáct okresních finančních ředitelství: Praha, České Budějovice, Čáslav, Hradec Králové (zřízeno až v roce 1906), Cheb, Chomutov (do roku 1889 v Žatci), Chrudim, Jičín, Liberec (zřízeno až v roce 1906), Litoměřice, Plzeň a Tábor. Na Moravě byla čtyři: Brno, Jihlava, Olomouc, Uherské Hradiště. Ve Slezsku byla původně dvě okresní finanční ředitelství, ale velmi rychle byla nahrazena finančními inspektoráty, které měly ovšem stejnou pravomoc. Finanční inspektoráty byly v Opavě, v Bohumíně (původně v Těšíně) a v Cukmantlu (dnešní Zlaté Hory, původně byl inspektorát ve Frývaldově – dnešní Jeseník).

Při okresních finančních ředitelstvích byly zřízeny úřady pro technickou finanční kontrolu, které vykonávaly dohled přímo u výrobců piva, lihu, cukru a minerálních olejů. V Praze, v Brně, v Plzni a v Opavě byly zřízeny zvláštní úřady pro vyměřování poplatků. Výkonnými (nikoliv vyměřovacími) orgány byly u nepřímých daní celní úřady a finanční stráž.

V Praze a v Brně dále existovaly Hlavní zemské pokladny, v Praze Kolkovní úřad, v Brně a Opavě obdobné Zemské ekonomáty a skladní úřady pro kolky. Dozoru Zemského finančního ředitelství v Praze podléhaly puncovní úřad, pražská bursa a plodinová bursa, obdobně dozoru Zemského finančního ředitelství v Brně tamní puncovní úřad.

Vídeňskému ministerstvu financí byly přímo podřízeny c. a k. finanční prokuratury v Praze a v Brně (zastupovaly stát před soudy), loterní úřady v Praze a v Brně, Tabáková režie, která měla tabákové továrny v Českých Budějovicích, Jáchymově, Lanškrouně, Písku, Sedlci u Kutné Hory, v Táboře a v Tachově, na Moravě pak v Budišově, Hodoníně, v Novém Jičíně, Jihlavě, ve Svitavách a ve Šternberku), a dále prodejní sklady tabáku. Ministerstvu financí bylo podřízeno i vídeňské Ředitelství státního dluhu s působností pro celé Rakousko.

Zatímco správu nepřímých daní, poplatků, cel a monopolů vykonávaly shora uvedené specializované finanční úřady, správu daní přímých vykonávaly v prvé instanci orgány politické správy – okresní hejtmanství, druhoinstančním orgánem ovšem i zde byla zemská finanční ředitelství. K okresnímu hejtmanství, které se – jak již bylo řečeno – nacházelo v sídle politického okresu, byli zemským finančním ředitelstvím (resp. Finančním ředitelstvím v Opavě) přiděleni berní inspektoři a podinspektoři (po velmi krátkou dobu v padesátých letech 19. století byla tato prvoinstanční správa přímých daní přenesena na krajské úřady, ovšem velmi rychle se vrátila na okresní hejtmanství). Na okresním hejtmanství byl zřízen berní referát, v jehož čele stál berní referent. Hlavou berního referátu byl sice okresní hejtman, ale berní referent byl spoluodpovědný; pokud se názory hejtmana a berního referenta rozcházely, věc musela být předložena k rozhodnutí zemskému finančnímu ředitelství. V Praze, v Brně a v Opavě správu přímých daní vykonávaly zvláštní samostatné berní komise, později nazvané berní správy (v Praze byla původně jedna, od roku 1897 dvě a od roku 1907 tři berní správy).

V roce 1849 byly v sídlech okresních soudů zřízeny berní úřady jako orgány výkonné (nikoliv vyměřovací), podřízené zčásti berním referátům okresních hejtmanství (v Praze, v Brně a v Opavě berním správám), zčásti okresním finančním správám (resp. ve Slezsku finančním inspektorátům). Berní úřady daň vybíraly, evidovaly zaplacenou daň, vykonávaly berní exekuci (od roku 1898, do té doby berní referáty okresních hejtmanství), vedly a aktualizovaly katastr (rovněž od roku 1898), prováděly rozvrh pozemkové daně a vykonávaly různé pomocné činnosti pro berní referáty okresních hejtmanství, popř. i pro okresní finanční ředitelství (finanční inspektoráty).

Daňové trestní záležitosti řešila okresní hejtmanství, u nepřímých daní zvláštní důchodkové soudy.
Než se dostaneme k informacím, jaké daně tehdy existovaly, je nutno se několika větami zmínit o novém pozemkovém katastru. Protože josefinský katastr velmi brzy nevyhovoval, byla již v roce 1810 ustavena dvorní komise k regulování berní, v roce 1817 reaktivována, leč práce na novém pozemkovém katastru byly několikrát přerušeny. Teprve v letech 1824 - 1843 probíhalo podrobné měření všech zemí, takže až v roce 1851 na Moravě a ve Slezsku a v roce 1860 v Čechách nabyl právní účinnosti nový, trvalý či stabilní katastr. Základní jednotkou se stala katastrální obec, příslušná ke konkrétnímu okresu a kraji. (Stabilní katastr je ve skutečnosti východiskem i pro současný moderní katastr nemovitostí, dnešní katastrální území je ve skutečnosti – až na výjimky – bývalou katastrální obcí podle stabilního katastru).

Daně a poplatky 19. a počátku 20. století

Ve sledovaném období existovaly spotřební daně, zejména daň z cukru, daň z lihu, daň z minerálních olejů, daň z piva, daň ze šumivého vína, daň ze zapalovadel, daň z masa, daň z vína, daň z hracích karet, daň z periodických tiskovin, daň z kalendářů a samozřejmě i potravní daň na čáře (pro tu byly vytvořeny zvláštní úřady). Pro zajímavost – daňové kontrolní pásky byly poprvé zavedeny v roce 1888 pro daň z cukru. V roce 1903 byla zavedena zvláštní daň dopravní. Bylo zde několik fiskálních monopolů – tabákový, solný, umělých sladidel, výbušných látek, od roku 1853 monopol loterní.

V oblasti přímých daní zde byla domovní daň třídní a domovní daň činžovní, daň důchodová (z příjmů, zavedená v roce 1849), již od roku 1812 tarifní daň z provozování živností, daň výdělková, daň pozemková. K výrazné reformě přímých daní došlo v roce 1898. Zavedena byla všeobecná daň výdělková, které podléhaly všechny fyzické osoby provozující jakýkoliv výdělečný podnik; dále byla zavedena výdělková daň podniků veřejně účtujících, které podléhaly právnické osoby povinné vést obchodní knihy (účetnictví). Již od roku 1868 rentová daň, v roce 1898 nově upravená, jíž platily fyzické a právnické osoby, které nebyly postiženy daní pozemkovou, domovní nebo všeobecnou daní výdělkovou, rentová daň měla progresivní sazbu. Dále existovala daň z příjmů, jejímž subjektem byly fyzické osoby, resp. domácnosti (společné zdanění domácností, v manželství byl poplatníkem vždy manžel), rovněž progresivní. Progresivní byla i daň z vyššího služného, kterou platily kromě daně z příjmů fyzické osoby z příjmů převyšujících stanovenou hranici. Během 1. světové války byla zavedena tzv. tantiémová dávka, která se vybírala z odměn vyplácených členům orgánů akciových společností, a daň z válečných zisků. I nadále existovala daň pozemková a daň domovní, k těm mohly země, kraje nebo obce vybírat přirážky, které tak způsobovaly velmi rozdílné zdanění pozemků a budov v jednotlivých obcích. Zůstávala i daň dědická (označovaná též jako dědický poplatek) a poplatkový ekvivalent, jakož i darovací dávka.

Rozsáhlá byla agenda fiskálních poplatků, např. poplatky z převodu nemovitostí, tzv. zkušebné a kolejné za studium na vysoké škole, horní dávka za propůjčení práva dolovat, soudní poplatky a celá řada dalších.
Některé daně byly stanoveny jako kontingentní, tzn. byl předem Říšskou radou určen jejich výnos, který se rozepsal na jednotlivé okresy a tam na jednotlivé poplatníky. To platilo zejména pro všeobecnou daň výdělkovou, pro níž byly vytvořeny komise zčásti volené z řad poplatníků, které její rozvrh prováděly, a to na základě vnějších znaků (např. podle počtu zaměstnanců, strojního vybavení, okruhu zákazníků apod.). Komise byly okresní a v druhé instanci zemské odvolací komise. Rovněž byly vytvořeny odhadní komise pro osobní daň z příjmů, která byla rovněž často stanovena podle vnějších znaků (nebylo-li možno použít daňové přiznání nebo bylo nevěrohodné, byla stanovena např. podle životního stylu, významných výdajů a nákupů, rozsahu nově získaného majetku atd.).

Daňové řízení bylo velmi nejednotné, k určitému sjednocení došlo od roku 1898 v zákoně o osobních daních přímých, č. 220/1896 ř. z., postavení poplatníků pak bylo posíleno v roce 1914 zejména úpravou důkazů, které poplatník mohl předkládat či navrhovat. Řízení ve věcech spotřebních daní bylo upraveno zvlášť, a to velmi nejednotně až od roku 1918.

Po vyčerpání řádných opravných prostředků (rekurz, odvolání) se mohl daňový subjekt obrátit se stížností (až na výjimky) k Nejvyššímu správnímu soudu, jehož publikované nálezy (v tzv. Budwiňského sbírce) byly vzácným pramenem práva.

Vznik první republiky

Nově vzniklá Československá republika přebírala státní správu – a tedy i správu finanční – ve stavu, v jakém byla v posledních dnech Rakousko-Uherska.

Prvním vykonavatelem státní svrchovanosti se stal Národní výbor československý. Ten pro zajištění právní kontinuity i právní jistoty občanů zákonem č. 11/1918 Sb. z. a nař., o zřízení státu československého, mj. stanovil, že všechny právní předpisy zůstávají až na další v platnosti, zrovna tak zůstává až na další dosavadní organizace všech orgánů veřejné správy, které jsou však podřízeny Národnímu výboru.

Dne 2. listopadu 1918 byl vydán zákon č. 2/1918 Sb. z. a nař., jímž se zřizují nejvyšší správní úřady ve státě československém, mj. Úřad pro správu finanční. Jeho název zůstal pouze do 14. listopadu, kdy vstoupila v účinnost prozatímní ústava (zákon č. 37/1918 Sb. z. a nař., která zřídila vládu, a tedy i ministerstvo financí. Prvním ministrem financí se stal JUDr. Alois Rašín. Důležitost daní a právní zájem občanů na nich potvrzoval i zákon č. 36/1918 Sb. z. a nař., o jednacím řádu Národního shromáždění, který stanovil, že v případě, kdy sněmovní výbor jedná o daních, nemůže se – na rozdíl od všech ostatních jednání – usnést na neveřejnosti zasedání.

V oblasti daňové jedním z hlavních úkolů v počátečním období byla nutnost oddělit správu daní od správy politické, neboť v oblasti přímých daní vykonávaly prvoinstanční působnost berní referáty okresních hejtmanství. Oddělení bylo provedeno zákonem č. 153/1919 Sb. z. a nař. ze dne 20. března 1919, jímž byly z berních referátů okresních hejtmanství vytvořeny berní správy, které byly přímo podřízeny zemským finančním ředitelstvím. Bylo stanoveno, že šéfové zemských finančních ředitelství (ve Slezsku se i nadále druhoinstanční orgán nazýval pouze finanční ředitelství), jsou plně samostatní, na přednostech zemských správ politických naprosto nezávislí. Tento zákon, spolu se služebním zákonem, tzv. služební pragmatikou, č. 15/1914 ř. z., tak zajišťoval nezávislost daňových orgánů na politické, ale i podnikatelské sféře, a to jak co do jejich činnosti a výsledků, tak i pokud se jedná o jejich personální politiku. V nejvyšší instanci ovšem mělo ministerstvo financí odpovědnost vůči parlamentu a vůči soudům. Ve městech s vlastním statutem (Praha, Liberec, Brno, Uherské Hradiště, Jihlava, Kroměříž, Opava, Olomouc, Znojmo, Frýdek), která i poté vybírala daně v přenesené působnosti, došlo k přechodu na státní finanční úřady až k 1. 1. 1922.

Dalším zásadním opatřením v oblasti daňové byl zákon č. 28/1920 Sb. z. a nař., o reorganizaci finanční stráže. Dosavadní finanční stráž, která vykonávala dvě činnosti – jednak na celní hranici, a jednak ve vnitrozemí kontrolní činnost u spotřebních daní, byla rozdělena na dvě části: na pohraniční finanční stráž, a dále na důchodkovou kontrolu, tzn. byly vytvořeny zvláštní důchodkové kontrolní úřady pro výkon zejména kontrolní (nikoliv vyměřovací) činnosti v oblasti spotřebních daní (akcízů), fiskálních monopolů a poplatků. V roce 1920 došlo i k nové organizaci úřadů potravní daně na čáře v Praze a v Brně (zřízena Ředitelství potravní daně na čáře, ta však byla v roce 1927 sloučena s okresními finančními ředitelstvími), v témže roce byl plzeňský Úřad pro vyměřování poplatků v Plzni sloučen s okresním finančním ředitelstvím.

V okresní organizaci došlo od roku 1900 do roku 1938 k řadě změn. Některé politické (správní) okresy zanikly, např. v důsledku sloučení s Prahou (Karlín, Královské Vinohrady, Smíchov), ale i z jiných důvodů (Jablonné, Bílsko), jiné vznikly (např. Hlučín, Frýdek, Brandýs n. L., Duchcov, Falknov nad Ohří – nyní Sokolov, Humpolec, Kamenice nad Lipou, Kladno, Kralupy n. Vltavou, Nejdek, Německé Jablonné – nyní Jablonné v Podještědí, Písečnice, Šluknov, Varnsdorf). V roce 1920 bylo v Čechách 103 politických okresů, na Moravě 36 a ve Slezsku 9 okresů.

K 1. lednu 1928 však došlo k zásadní úpravě – dosavadní země Moravská (bývalé markrabství) a země Slezská (bývalé vévodství) byly sloučeny v jednu zemi – zemi Moravskoslezskou. Přes tuto úpravu územní organizace státu zůstávalo však z hlediska finanční správy bývalé Slezsko specifickým územím, kde v Opavě zůstalo finanční ředitelství, které mělo většinu pravomocí zemského finančního ředitelství, a namísto okresních finančních ředitelství ve Slezsku nadále existovaly finanční inspektoráty. Zemské zřízení, a tedy i země Moravskoslezská, existovalo až do roku 1948.

Organizace finančních úřadů první republiky

Jaké finanční úřady tedy v období tzv. první republiky (1918-1938) existovaly? Nejvyšším – ve skutečnosti orgánem III. instance – bylo ministerstvo financí. Ministerstvo mělo původně 9, později 10 odborů – sekcí, ty byly dále členěny na oddělení. Z deseti sekcí byla celá polovina, tedy pět, daňových, a to sekce pro přímé daně, sekce pro nepřímé daně, sekce celní, sekce pro poplatky a dále sekce revizní (k ní podrobněji v další části této kapitoly). V čele ministerstva působila sekce presidiální, dále zde byla sekce personální, sekce pro agendu státního rozpočtu, sekce pro úvěrové operace státní a správu pokladní a účetní a konečně sekce vykonávající agendu vztahující se k organizaci soukromého peněžnictví a ke správě měny.

Ministerstvu financí bylo přímo podřízeno Ředitelství státního dluhu (vykonávalo účetní, evidenční a další agendu v oblasti státního dluhu), Ústřední státní pokladna (k ní byl přičleněn bývalý kolkový úřad zajišťující tisk a prodej kolkových známek a dalších tiskopisů opatřených kolkem – např. směnek), Ústřední ředitelství tabákové režie (jemu podléhalo v českých zemích 13 tabákových továren a 4 úřady prodeje tabáku), ředitelství státních loterií a finanční prokuratury v Praze a v Brně. Finanční prokuratury byly pověřeny úkolem právního zástupce státu, tedy hájením majetkových práv státu a dalších veřejných zájmů státu, zemí a okresů před soudy. Chemicko-technická zkušebna finanční správy v Praze vyhotovovala pro potřeby finančních úřadů spravujících spotřební daně a cla odborné posudky a prováděla také periodické kontroly technických zařízení používaných v této oblasti (např. lihových kontrolních měřidel).

V roce 1930 byl u ministerstva financí zřízen ústřední inspektorát, vybavený rozsáhlou pravomocí pro zabránění daňových úniků.

Orgánem II. instance byla zemská finanční ředitelství v Praze a v Brně a Finanční ředitelství v Opavě. V čele zemského finančního ředitelství stál president zemské finanční správy a jeden nebo dva vicepresidenti, přednostou finančního ředitelství v Opavě byl vládní rada. Zemská finanční ředitelství (resp. finanční ředitelství v Opavě) byla organizována do oddělení, dále zde byla účtárna, hospodářský úřad a úřady pomocné. Pro ilustraci si uveďme organizaci Zemského finančního ředitelství v Praze podle stavu v roce 1937:

• Presidium
• Dozorčí orgány, což byly zemské dozorčí orgány pro berní správy v zemi české, lustrátor poplatkové agendy, lustrátoři nepřímých daní pro úřady I. stolice a důchodkové kontrolní úřady, orgány vyšší technické kontroly, dohlédací měřičtí úředníci pro katastrální měřickou službu, dohlédací úředníci pro účetní oddělení při úřadech I. stolice, skontrující úředníci pro berní úřady, zemský referent důchodkové kontroly, zemský inspektor finanční stráže, skupina pro věci osobní, skupina pro poplatky, dvě skupiny pro přímé daně,
• Správní oddělení, mezi něž patřila okrsková celní správa (od roku 1928), oddělení spotřebních daní, oddělení organizace služby u vyměřovacích úřadů I. stolice nepřímých daní, oddělení daně z obohacení a poplatků nemovitostních, oddělení poplatků z převodu, daně darovací apod., dvě oddělení poplatků soudních, oddělení správy pensijních věcí, oddělení správy budov, čtyři oddělení osobní správy (podle druhu zaměstnanců), tři oddělení daní přímých (organizovaná podle berních správ), oddělení zvláštní daně výdělkové a daně rentové, oddělení normativních věcí a výkladu zákonů, oddělení státních monopolů, oddělení trestních věcí daňových, oddělení. daně z obratu a daně přepychové, oddělení daně domovní a daně pozemkové, dvě oddělení placení a vymáhání daní,
• Účtárna, která měla 17 oddělení podle jednotlivých daní, ale samozřejmě i pro účtování o platech a penzích zaměstnanců,
• Pomocné úřady, což byly dvě podatelny,
• Hospodářský úřad, který objednával, uskladňoval a rozesílal úřední tiskopisy, razítka, vývěsní štíty, prapory, kancelářské pomůcky, ale také potřeby pro daň z lihu (plomby, plombovací kleště, motouzy, lihoměry atd.) a služební oděvy pro berní vykonavatele a zřízence (služební uniformy některých vyšších kategorií úředníků byly zrušeny již za Rakouska s výjimkou důchodkových úředníků, kterým byla zrušena uniforma až v roce 1920).

U obou zemských finančních ředitelství byly zřízeny zemské finanční pokladny se skladem kolkových známek.

Obdobná organizace (i když s poněkud menším počtem oddělení) byla i u Zemského finančního ředitelství v Brně, skromnější pak u Finančního ředitelství v Opavě (tomu např. nepříslušely poplatky, které i ve Slezsku patřily do kompetence Zemského finančního ředitelství v Brně).

U zemského finančního ředitelství byly zřízeny odvolací komise pro daně, které byly vyměřovány vyměřovacími komisemi, tj. pro daň důchodovou a všeobecnou daň výdělkovou. Podmínky pro jejich volbu, resp. jmenování, byly totožné jako u vyměřovacích komisí prvoinstančních (viz dále).
V oboru přímých daní byly prvoinstančními orgány berní správy. Berní správy, které byly v sídlech politických (správních) okresů, vykonávaly vyměřovací agendu v oboru daní přímo ukládaných, ale také v oboru daně z obratu a daně přepychové, byť se jednalo o daně nepřímé. V čele berní správy stál přednosta. Berní správa měla obvykle 10 - 40 pracovníků, ve velkých městech i více.

U berních správ byly zřízeny daňové komise pro daň důchodovou a všeobecnou daň výdělkovou, ty byly původně z poloviny voleny poplatníky, od roku 1928 byly plně jmenovány zemským finančním ředitelstvím. Předsedou vyměřovací komise byl přednosta berní správy, členy byli i odborníci z praxe, navržení obchodními a průmyslovými komorami a zemědělskými radami. Členy komisí z řad poplatníků mohli být pouze muži, a to starší 30 let. Činnost v komisích nebyla placena, odmítnout členství v komisi bylo možno pouze z vyjmenovaných výjimečných důvodů (např. muži starší 60 let, státní zaměstnanci, členové parlamentu, vojáci). Berní správa pro komisi připravila podkladový materiál, a rozhodnutí komise také realizovala, tzn. podle jejího rozhodnutí daň vyměřila a vymáhala. Podkladem pro vyměření byla součinnost poplatníka, osob třetích i státních orgánů a daňové či majetkové přiznání poplatníka. Pro potřebu komisí vypracovávaly jednotlivé berní správy určité vzorové údaje o obvyklé výši a poměru nákladů a výnosů, resp. příjmů a výdajů, podle jednotlivých činností (např. obchodník s textilem, truhlář, advokát atd.) – dnes bychom je asi označili za pomůcky. I když daň stanovila komise, vyměřovala prvořadě – pokud to bylo možné a údaje byly spolehlivé – na základě obchodních a hospodářských knih (účetnictví).

Zpravidla pro obvod 8 - 12 berních správ byla určena jedna berní správa vykonávající trestní agendu berní. Tyto berní správy řešily běžné případy zkrácení daně a dále tzv. úřední delikty, spočívající v odepírání výkonu veřejné funkce v daňových komisích, a pořádkové přestupky, např. neuposlechnutí příkazů a výzev v daňovém řízení. Porušení povinné mlčenlivosti, zneužití údajů, křivé svědectví či nepravdivé znalecké posudky, stejně jako znemožnění místní prohlídky (dnes bychom mezi to započítali i znemožnění kontroly) řešily ovšem běžné soudy. Zvláštní trestní soudní senáty projednávaly závažnější případy zkrácení daně.

Berním správám byly podřízeny berní úřady (v oboru poplatků a nepřímých daní byly podřízeny okresním finančním ředitelstvím), které sídlily původně ve všech sídlech soudních okresů, v roce 1920 byl však jejich počet snížen zrušením velmi malých berních úřadů. V obvodu berní správy se nacházely 1-4 berní úřady. Berní úřady byly v podstatě účtárnami, pokladnami a exekučními místy, prováděly předpis, zúčtování, vybírání a vymáhání daní, a to přímých i nepřímých, a poplatků. Daňové exekuce prováděly na základě rozhodnutí berní správy – mobiliární exekuce tehdy byla zcela běžným, každodenním jevem. Pokladní služba byla omezena od roku 1921, kdy bylo zavedeno povinné placení daní tzv. platenkami nebo poštovním šekem (čili bylo zakázáno platit daň v hotovosti na úřadě). Omezeně berní úřady prováděly i vyměřovací činnost u poplatků a daně pozemkové. Důležitou součástí jejich činnosti byly pomocné úkony při vyměřování daní prováděné pro berní správy, ale i pro orgány správy nepřímých daní – tedy pro okresní finanční ředitelství – zejména různá šetření, registraci daňových subjektů či službu oceňovací. Vykonávaly i nedaňové agendy, např. správu sirotčích peněz, prováděly některé výplaty na účet státu (např. platy a důchody učitelů, výplatu podpor v nezaměstnanosti, výplatu úroků ze státních dluhopisů). Berní úřady měly obvykle 5 - 30 pracovníků, výjimečně více. V čele berního úřadu stáli dva vzájemně se kontrolující úředníci, a to přednosta a kontrolor, kteří společně ručili za správnost pokladních a účetních úkonů; v ostatních věcech ovšem řídil úřad pouze přednosta. Pro obvod vnitřní Prahy fungovala namísto berních úřadů dvě tzv. súčtovací oddělení berní správy.

V oboru daní nepřímých a poplatků (vyjma těch, které byly svěřeny berním úřadům) byla orgánem I. instance okresní finanční ředitelství. Přes svůj název nebyla zřízena v každém okrese, ale jedno finanční ředitelství mělo místní působnost pro 5 až 13 politických okresů. Jejich sídla byla v Brně, v Čáslavi, v Českých Budějovicích, Hradci Králové, Chebu, Chomutově, Chrudimi, Jihlavě, Jičíně, Liberci, Litoměřicích, Olomouci, Plzni, Praze, Táboře a v Uherském Hradišti. Ve Slezsku namísto okresních finančních ředitelství existovaly finanční inspektoráty v Cukmantlu (dnešní Zlaté Hory), v Novém Bohumíně a v Opavě.

Do působnosti okresních finančních ředitelství spadaly prvořadě spotřební daně, dále fiskální monopoly a většina poplatků, a to zejména poplatky dědické a darovací, z převodu nemovitostí, poplatky směnečné, poplatky z nájemných a pachtovních smluv, z řady právních jednání, dále dopravní daně, dávky z jízdného a další (jenom poplatků existovalo více než 900 druhů). Okresní finanční ředitelství prováděla dohled nad činností důchodkových kontrolních úřadů, ale i úřadů berních.

Okresní finanční ředitelství byla rovněž vyšetřujícími úřady v trestním řízení týkajícím se spotřebních daní. Pro závažnější porušení předpisů byly příslušné zvláštní důchodkové soudy, v jejichž čele byl přednosta okresního finančního ředitelství, v čele vrchních (ty byly v Praze a v Brně) a nejvyššího důchodkového soudu ovšem soudce; soudy byly složeny ze soudců z povolání a úředníků okresních (resp. zemských) finančních ředitelství. Postupováno bylo podle důchodkového trestního zákona.

Okresní finanční ředitelství mělo obvykle 50 - 70 pracovníků, výjimečně více. V čele okresního finančního ředitelství stál přednosta. Pro poplatkovou agendu byla u okresních finančních ředitelství zřízena zvláštní poplatková oddělení, v Praze, v Brně a v Opavě pak byla poplatková agenda vyčleněna do samostatných úřadů pro vyměřování poplatků.

U okresních finančních ředitelství byla pro technické záležitosti spojené s kontrolou výroby vyjmenovaných komodit, zejména cukru, lihu, piva, minerálních olejů a výbušnin, zřízena finančně technická kontrola, jejíž pracovníci působili převážně přímo v příslušných výrobních podnicích, část z nich však byla dislokována na okresním finančním ředitelství k provádění dohlídkové činnosti, tzv. superkontroly.

Okresní finanční ředitelství vykonávala tedy agendu rozhodovací, vyměřovací, a také agendu řídící, výkonnými orgány jím podřízenými byly zejména důchodkové kontrolní úřady, které prováděly dozor (dnes bychom řekli kontrolu) nad správným plněním předpisů, odkrývaly přestupky (včetně provádění domovních prohlídek), ale vykonávaly též různé pomocné (zejména vyhledávací) činnosti pro ostatní úřady daňové správy, tedy i pro úřady spravující daně přímé. Obvod důchodkového kontrolního úřadu byl ve většině případů stejný s obvodem berního úřadu, existovala však řada výjimek, neboť důchodkové kontrolní úřady byly zřizovány i mimo sídlo okresního soudu, resp. berního úřadu tam, kde existoval významný výrobce zboží podléhajícího některé ze spotřebních daní. Důchodkový kontrolní úřad měl obvykle 4 - 10 pracovníků, výjimečně více, ale také pouze dva pracovníky. V čele důchodkového kontrolního úřadu stál přednosta.

Zvláštním druhem daňových úřadů, rovněž podřízených okresnímu finančnímu ředitelství, byly úřady potravní daně na čáře v Praze a v Brně. Těchto úřadů bylo v Praze 35 a v Brně 11 s několika expoziturami, byly dislokovány na vstupních místech do vnitřního města. Tato daň byla – stejně jako před rokem 1918 – vybírána na obvodu vnitřních částí těchto měst z dovozu vybraných potravin do vnitřní části města. Vedle potravní daně na čáře vybíraly též všeobecnou daň nápojovou, daň z masa, paušalizovanou daň z obratu u vína a masa, zemskou dávku z piva a zemskou přirážku z vína, dlažebné, obecní dávku z piva, vína, lihovin a cukru a poplatky za zdravotní prohlídku masa, zvěře a drůbeže.

V oboru cel byly prvoinstančními úřady celní úřady, které vykonávaly vyměřovací činnost a ostatní celní správu včetně agendy kontrolní. Počet celních úřadů se pohyboval okolo 190 (často s jedním nebo dvěma pracovníky), z nichž 24 bylo vnitrostátních. U řady celních úřadů byly zřízeny odbočky, např. na poštách nebo nádražích a letištích, či celní hlídky na jednotlivých silničních přechodech. Nadřízeným orgánem byla původně okresní finanční ředitelství, od roku 1928 okrskové celní správy při zemských finančních ředitelstvích. Celní úřady též vyměřovaly a vybíraly spotřební daně, daň z obratu a daň přepychovou při dovozu.

Mezi výkonné finanční orgány patřila i finanční stráž, což byla ozbrojená a uniformovaná složka finanční správy, která prováděla strážní službu na celní hranici, kde zamezovala nejen úniku cla, ale i nepřímých daní, a dále prováděla různou pomocnou (např. strážní, vyhledávací) službu celní i daňovou. Inspektoráty finanční stráže, jichž bylo na území dnešní České republiky 53, podléhaly stejně jako celní úřady od roku 1928 již zmíněným okrskovým celním správám u zemských finančních ředitelství. Inspektorátům byla podřízena jednotlivá oddělení finanční stráže, zřizovaná v blízkosti státních hranic, těch bylo na území dnešní ČR cca 325 (jejich počet se časem mírně měnil). Příslušníci finanční stráže prováděli též strážní službu ve výrobnách komodit podléhajících spotřební dani (např. ve výrobnách lihu) a v úřadech potravní daně na čáře. Finanční stráž měla každoročně své mrtvé, padlé v prvých letech republiky v boji proti iredentistům, po celou dobu v boji s pašeráky, a ve třicátých letech pak zejména v boji proti henleinovcům a fašistům. V době ohrožení republiky byla finanční stráž součástí Stráže obrany státu (SOS), která byla nasazena v prvém sledu obrany našich hranic.

Do daňové správy patřily až do roku 1948 i katastrální měřické úřady, které vedly evidenci pozemkového katastru. Ten v prvé řadě sloužil potřebám daně pozemkové, ale i dalším veřejným účelům. Katastrální měřické úřady byly zpravidla v sídlech berních správ. V Praze a v Brně byly zřízeny jako zvláštní úřady archivy katastrálních map, a v Praze též Ústřední správa pozemkového katastru.

Bez ohledu na to, že daňová správa byla v prvé instanci rozdělena na daně přímé (včetně daně z obratu a daně přepychové) a daně nepřímé, byla zajištěna jejich součinnost, jak ostatně zčásti vyplývá i z předchozího textu, a v řadě případů byla i funkční provázanost (okresní finanční ředitelství vůči berním úřadům aj.). Ve druhé instanci (zemská finanční ředitelství) a v instanci třetí (ministerstvo financí) byla ovšem správa obou typů daní společná (a to včetně cla). Hlavním důvodem pro rozdělení prvoinstanční správy daní na daně přímé a daně nepřímé byla skutečnost, že daně nepřímé nevyžadují tak blízkého styku s daňovými subjekty, ale naopak odborné síly technické, a je tedy možno okruh působnosti prvoinstančního úřadu pro daně nepřímé, tedy okresního finančního ředitelství, stanovit podstatně větší než okruh působnosti prvoinstančního úřadu pro daně přímé, tedy berní správy.

Druhy daní za první republiky

V roce 1918 převzala nová republika samozřejmě rakouskou daňovou soustavu. Nadále tedy v oboru přímých daní existovala všeobecná daň výdělková, výdělková daň podniků veřejně účtujících, daň z důchodů (rentová), daň z příjmů, daň z vyššího služného, pozemková daň domovní a třídní, během 1. světové války byla zavedena dávka z tantiém a daň z válečných zisků (od roku 1920 nahrazena dávkou z majetku a dávkou z přírůstku majetku s progresivními sazbami daně). Od roku 1921 byla zavedena daň z obchodování s cennými papíry, do roku 1927 existovala zvláštní daň báňská.

V roce 1919 byla zavedena všeobecná daň z převodu statků a pracovních výkonů a daň přepychová, která se změnila v roce 1921 na všeobecnou daň z obratu a pracovních výkonů a daň přepychovou. Daň z obratu zaváděly tehdy téměř všechny státy zcela nově (i když se v různé podobě objevovala ve starověku i středověku) jako všeobecnou obratovou daň ze všech prodejů, a to jako dočasnou daň k pokrytí válečných nákladů, které se projevily výraznými schodky státních rozpočtů. Ta „dočasnost“ se ovšem změnila tak, že obratová daň se stala trvalou součástí daňových soustav ve většině zemí a dnes je (byť ve formě daně z přidané hodnoty) z řady důvodů jednou ze základních daní ve většině států světa.

Dani z obratu podléhal každý prodej zboží, měla tedy tzv. kaskádovitou formu, která znevýhodňovala ty případy, kdy zboží nebo služba na cestě ke konečnému spotřebiteli prodělalo více přesunů – prodejů. Ze zdanění byly vyloučeny některé dovážené suroviny a stroje, které nebyly v tuzemsku vyráběny. Na druhé straně nebyl zdaňován vývoz, ovšem na vyváženém zboží vázla daň vybraná při jeho předchozích prodejích (resp. při prodejích surovin, materiálu a energie použitých k jeho výrobě). Zmíněné nedostatky odstranila až moderní forma daně z obratu – daň z přidané hodnoty, která byla zaváděna v druhé polovině 20. století, u nás v r. 1993. Sazba daně původně činila 1 %, později byla tato sazba ponechána pouze na některé potraviny, jinak byla zvýšena na 2 %, později na 3 % (a v některých případech až na 5 %). V průběhu let se daň z obratu začala v některých případech paušalizovat – to znamenalo, že se ve vyjmenovaných případech vybírala nejvyšší sazbou jednorázově u výrobce a u obchodníka se již nevybírala. Paušalizování však bylo provedeno pouze v některých případech, takže existovaly vedle sebe dva systémy výběru daně z obratu, což její správu výrazně komplikovalo. Zvláštní paušál daně platil pro zemědělce.

Daň přepychová byla jednorázová a vybírala se při prodeji předmětů a výkonů, které byly vyjmenovány ve zvláštním seznamu. Sazba této daně činila 10 a 12 %, ve výjimečných případech 2 %.

Z Rakouska byly přejaty též spotřební daně, jejich počet se ovšem v průběhu let 1918 - 1938 poněkud rozšířil, popř. další byly nově upraveny (např. daň z piva). Byla zde tedy daň z cukru, z lihu, z droždí, z přípravků na kypření těsta, z kyseliny octové, z minerálních olejů, z piva, ze šumivého vína, všeobecná daň nápojová (víno, minerálky, limonády, medovina atd. – z této daně byla v roce 1937 vyčleněna samostatná daň z limonád, minerálních a sodových vod), daň z masa, z umělých jedlých tuků, ze zapalovadel (zápalky, zapalovače atd.), z elektrických zdrojů záření (žárovky, obloukové lampy, rentgenové lampy a další), daň z uhlí, z vodní síly (využití vodních toků k pohonu mlýnů, pil atd.) a samozřejmě i potravní daň na čáře, později např. dávka z jízdného autobusy.

Vedle nepřímých daní existovaly fiskální monopoly – solní, výbušných látek, tabákový a monopol umělých sladidel - a zůstával i loterní regál.

V roce 1920 byla zavedena dávka z majetku a dávka z přírůstku majetku, která měla postihnout mimořádné zisky z období I. světové války. Nadále existoval poplatek z dědictví, poplatek z darování (v roce 1921 sjednoceny pod názvem daň z obohacení), poplatek z převodu nemovitostí, stovky poplatků z řady právních jednání včetně poplatku směnečného, poplatku z nájemních a pachtovních smluv, poplatky pojišťovací, dále dopravní daň, daň z jízdních lístků, daň ze zavazadel, daň přepravní z přepravy zboží na železnici, daň z obchodu s cennými papíry, dávka z telefonních poplatků, kolek z hracích karet, správní a soudní poplatky a další. Samozřejmě existovaly i místní daně a poplatky, zaváděné samosprávnými svazky, tj. zeměmi, okresy a obcemi (včetně poplatku ze psů), samosprávné svazky mohly též vybírat přirážky k některým státním daním.

K zásadní změně v oboru přímých daní došlo v roce 1927 přijetím zákona č. 76/1927 Sb. z. a nař., o přímých daních. Tento zákon představoval ve skutečnosti zásadní daňovou reformu, neboť nově upravoval soustavu všech přímých daní, ale také nově a jednoznačně upravil daňové řízení a řízení trestní. Netýkal se nepřímých daní (spotřebních daní, monopolů, poplatků), kde nadále zůstával stav přejatý v principu z Rakouska. Daň z obratu a daň přepychová nadále zůstávaly upraveny zákony z počátku dvacátých let, ovšem procesní úprava provedená zákonem o přímých daních platila i pro ně. Zákon o přímých daních se připravoval řadu let, jeho příprava započala ještě za ministra JUDr. Aloise Rašína, velkou měrou se na jeho přípravě podílel ministr prof. JUDr. Karel Engliš (reforma z roku 1927 se také někdy označuje jako Englišova reforma). Hlavním úkolem této reformy bylo zmodernizovat soustavu přímých daní, sjednotit ji pro celou Československou republiku (do té doby na Slovensku a Podkarpatské Rusi platily převzaté zákony uherské) a provést moderní, jednotnou úpravu procesní a trestní. Zákon, který sám měl devět hlav a celkem 404 paragrafů, často velmi obsáhlých, byl provázen rozsáhlým prováděcím předpisem (ten zabíral ve Sbírce zákonů a nařízení celkem 230 stran, jeho nová úprava z roku 1937 dokonce 271 stran.

Prof. JUDr. Karel Engliš
4. ministr financí Československa – ve funkci 1920 – 1921, 1925 – 1928 a 1929 – 1931

Zákon o přímých daních v roce 1927 zavedl tyto přímé daně:

• důchodovou daň, která postihovala veškerý důchod domácnosti. Základ daně byl stanoven jako součet důchodů (příjmů) všech osob žijících v jedné domácnosti. Sazba daně byla progresivní od 1 % do 29 % (později až 30 %). Z příjmů z pracovního či služebního poměru (dnes bychom řekli ze závislé činnosti) se daň vybírala srážkou při výplatě, při překročení stanoveného limitu však byla srážka pouze zálohou na daň vyměřovanou z celého důchodu.
• všeobecnou daň výdělkovou, které podléhaly osoby nebo sdružení osob provozující výdělečný podnik. Sazba byla progresivní od 0,5 % do 4 %, samosprávné celky k ní mohly stanovit přirážky;
• zvláštní daň výdělkovou, jejímž základem byl upravený hospodářský výsledek právnických osob. Sazba daně činila 8 %, pro některé subjekty, např. záložny, spořitelny atd. existovaly zvláštní sazby. U akciových společností, společností s ručením omezeným, komanditních společností a dalších subjektů se vybírala ještě přirážka ve výši 2 - 6 % podle rentability a dále přirážky pro samosprávné celky;
• pozemkovou daň, jíž podléhaly všechny pozemky, které bylo možno hospodářsky obdělávat. Základem daně byl násobek (17 nebo 20) katastrálního výtěžku, sazba daně činila se zvláštním příspěvkem dohromady 3,5 % předpokládaného výtěžku. Samosprávné celky opět mohly stanovit přirážky;
• domovní daň, vybíraná jako daň činžovní (ve větších městech) nebo jako daň třídní. Základem bylo hrubé nájemné nebo – u nepronajatých budov – teoretická hodnota nájemného. Sazba činžovní daně činila 8 nebo 12 %, u třídní daně byla odstupňována podle počtu obytných místností. K dani byly opět vybírány přirážky pro samosprávné celky;
• rentovní daň, které byly podrobeny např. úroky, licence, renty pachtovné apod. Základem byly hrubé požitky, sazba daně činila 1 až 10 % podle druhu příjmů;
• daň z tantiém: které podléhaly požitky členů představenstva akciové společnosti a komanditní společnosti na akcie;
• daň z vyššího služného, které podléhaly služební požitky přesahující 100 tis. Kč ročně, tyto „nadlimitní“ příjmy byly zdaněny - vedle běžné daně - lineární sazbou 3 %.

Kromě přirážek pro samosprávné celky (a ty nebyly malé, mohly činit až 300 % u obcí, 150 % u okresů a 160 % u zemí, čili velmi často přirážky výrazně představovaly vlastní „státní“ daň) byly vybírány k některým daním další přirážky, např. ve prospěch obchodních komor, kostelní, zdravotní a školní.
Zaměstnavatelé byli povinni pravidelně oznamovat berní správě výši platů vyplacených jednotlivým zaměstnancům.

V roce 1927 byla zavedena daň z motorových vozidel, které podléhala až na výjimky všechna silniční motorová vozidla. Její výtěžek plynul do silničního fondu a byl účelově vázán na budování a údržbu silnic. V roce 1936 byla uzákoněna zvláštní daň postihující dividendy a úroky z některých cenných papírů. V průběhu let přibyly i další daně – např. daň ze zbraní, daň železniční (zahrnující dřívější daň z jízdních lístků, daň přepravní a daň ze zavazadel), dávka z telefonních poplatků. Zůstávala nadále daň z obohacení (např. u dědictví byli poplatníci rozdělení podle vztahů k zůstaviteli do sedmi tříd, daň činila v první třídě, kam patřili manželé, děti a vnuci, podle výše dědictví 2 - 26 %, v nejvyšší třídě pak až 55 %. Zůstávala pochopitelně i velmi rozsáhlá úprava poplatků. Rovněž zůstávala dávka z majetku a dávka z přírůstku majetku.

V roce 1934 byl zaveden – vzhledem k ohrožení republiky – branný příspěvek k důchodové dani ve výši 10 % této daně. V roce 1937 byl navíc zaveden příspěvek na ochranu státu (ve výši 1,5 až 5 % základu důchodové daně, popř. ve výši 40 % výnosu zvláštní daně výdělkové), a mimořádná daň ze zisků u podniků podrobených všeobecné dani výdělkové (od 2,5 do 8 % podle výše základu daně, u zvláštní výdělkové daně rovněž progresivně až do výše 100 % vyměřené zvláštní výdělkové daně.

Zákon o daních přímých byl – též díky pečlivé přípravě – velmi stabilní. Do roku 1938 doznal jen malých změn v celkovém rozsahu několika (cca tří) stránek Sbírky zákonů.

Změny ve finanční správě za druhé republiky a Protektorátu

Mnichovskou dohodou přišla Československá republika o ohromné území a 15. března 1939 i o svou – tehdy již velmi omezenou – samostatnost a Čechy s Moravou se staly německým protektorátem. To samozřejmě nemohlo zůstat bez vlivu na fungování státu, a tedy i daňové správy. Dobře fungující stroj daňové správy, který ve svém principu existoval (alespoň co se územní organizace a věcné kompetence) téměř 90 let, se najednou namísto úvah o reorganizaci, které ve třicátých letech 20. století probíhaly, musel vypořádat se skutečností, že na zabraném území existovaly stovky berních správ, berních úřadů, úřadů důchodkové kontroly atd. a že z obvodu dalších desítek či stovek úřadů zůstala „nezabraná“ pouze část, několik málo obcí. A nejen to – zemská finanční ředitelství v Praze a v Brně (Opava připadla Německu) se musela postarat o několik tisíc svých zaměstnanců, kteří uprchli ze zabraných území. Tím, že jejich úřady se ocitly v Německu, nepřestali být zaměstnanci daňové správy a zemská finanční ředitelství je musela někde ve vnitrozemí umístit (byli přece definitivními zaměstnanci a nešlo je propustit – nehledě na sociální důsledky takového kroku). A odešlo jich ze zabraného území hodně – byli to státní zaměstnanci, kteří měli být a většinou byli loajální ke svému státu, Československé republice, takže voličů Henleina (a tedy ve skutečnosti Hitlera) mezi nimi bylo opravdu velmi málo, pokud vůbec nějací existovali.

Podle poválečných dekretů presidenta republiky byly všechny právní normy vydané v období od Mnichova vládou druhé republiky, a od 15. března 1939 protektorátními úřady a německými okupanty, resp. orgány na odtrženém území, zrušeny a právní stav navrácen k 29. září 1938 (kromě výjimek v dekretech přímo uvedených). Pokud se týká organizace finančních úřadů, stalo se tak dekretem presidenta republiky č. 128/1945 Sb. z. a nař., o zatímní územní organizaci některých finančních úřadů a o změnách s tím spojených v zemích České a Moravskoslezské.
Na skutečnost, že odtržením velké části území ve prospěch Německa, a zčásti i Polska, se zhroutila dosavadní územní organizace daňových (a nejen daňových) orgánů, reagoval Stálý výbor Národní shromáždění svým opatřením č. 224/1938 Sb. z. a nař., které dalo pravomoc vládě zřizovat a rušit jednotlivé úřady daňové správy. Přednostové zemských finančních ředitelství pak byli zmocněni, aby zbytky obvodů těch daňových úřadů, jejichž sídlo leží na odstoupeném území, přikázali do obvodu místní působnosti stejných úřadů, které sídlí na území neodstoupeném. Ministr financí pak byl dokonce zmocněn přikázat takové zbytky i do obvodu jiného zemského finančního ředitelství (tedy z Čech na Moravu a opačně).

Za Protektorátu bylo vzhledem ke ztrátám území vůči Říši nutno provést velké změny v územní působnosti berních úřadů – už jen na názvu Protektorátu Čechy a Morava je zřejmé, že celé Slezsko připadlo Německu či Polsku (a po porážce Polska rovněž Německu).

Zatímco v oboru přímých daní, daně z obratu a daně přepychové fungovala organizace daní v podstatě stejně jako v Československé republice, velmi odlišná byla situace v oboru daní nepřímých. V roce 1940 vstoupila v platnost celní unie Protektorátu s Německem a byla odstraněna celní hranice. V důsledku toho byla prvořadě zrušena finanční stráž (která od Mnichovské dohody fungovala na nových hranicích druhé republiky a posléze Protektorátu). To pochopitelně ve velmi provizorních podmínkách, protože téměř všechny její inspektoráty a oddělení zůstaly na zabraném území. Správa cel, spotřebních daní a finančních monopolů byla rozdělena mezi úřady Protektorátu, které ji ve velmi omezeném rozsahu vykonávaly pro vnitřní území Protektorátu a úřady německé, které ji zajišťovaly v ostatních případech a vždy vůči cizině. Z území Protektorátu byl vytvořen Vrchní finanční okres Čechy a Morava se sídlem v Praze a v Praze vznikl jako orgán říšské, tj. německé správy, Úřad vrchního finančního presidenta pro správu cel, spotřebních daní a monopolů. Byly zrušeny důchodkové kontrolní úřady, a jejich zbylá agenda (té bylo velmi málo) byla přenesena na berní úřady; zrušeny byly i celní úřady. V roce 1942 byla zrušena potravní daň na čáře (po válce už nebyla obnovena) a v důsledku toho byly zrušeny i všechny úřady této daně. V roce 1943 pak došlo ke zrušení okresních finančních ředitelství, neboť převodem naprosté většiny správy nepřímých daní na říšské úřady odpadla převážná část jejich pracovní náplně, zbytek byl přenesen na berní správy v Praze, v Brně, a dále též na nově vzniklé poplatkové úřady v Jičíně, v Hradci Králové, Pardubicích, Kolíně, Táboře, Českých Budějovicích, Plzni, Jihlavě, Olomouci, Uherském Hradišti a v Moravské Ostravě.

Správu cel, spotřebních daní a monopolů, pokud ve výjimečných případech připadala protektorátním úřadům (např. daň z motorových vozidel), vykonávaly nově zřízené hlavní celní úřady jako úřady vyměřovací, kterých bylo původně 13 (Praha-město, Praha-přístav, Praha-spotřební daně, Praha-venkov, Čáslav, České Budějovice, Hradec Králové, Jičín, Plzeň, Tábor, Brno, Jihlava, Olomouc), později 10 (sloučeny pražské úřady). Hlavním celním úřadům byly podřízeny jako pomocné orgány celní úřady s celními odbočkami, pro dozorčí službu pak okresní celní komisaři a celní dozorčí služebny. Chemicko-technická zkušebna finanční správy byla zrušena a její agenda přičleněna k hlavnímu celnímu úřadu Praha-clo. Název těchto „celních“ orgánů byl velmi zavádějící, protože ve skutečnosti nespravovaly clo, ale zbytky některých nepřímých daní a poplatky.

Nutno připomenout, že v případě, kdy protektorátní finanční úřady vykonávaly – byť ve velmi omezeném rozsahu – správu nepřímých daní a monopolů, resp. cel, podléhaly po věcné stránce vrchnímu finančnímu presidentovi, tedy úřadu německému, po osobní stránce protektorátnímu ministerstvu financí.
Legální ministerstvo financí existovalo u exilové vlády Československé republiky v Londýně, to však pochopitelně neřídilo žádné daňové úřady, protože v exilu samozřejmě neexistovaly. A na odtržených územích pochopitelně byla organizace daňových orgánů přizpůsobena organizaci německé, jejíž popis ovšem nepatří k historii české daňové správy.

A jaké daně v období Protektorátu existovaly? Byly zde dosavadní přímé daně, převzaté ze samostatné republiky, byť s některými změnami. Byla zde i daň z obratu a daň přepychová, ovšem zde byly zásahy v důsledku implementace německých právních předpisů větší. Docházelo k zavedení řady nových nebo modifikovaných daní, jako byla např. daň z majetku, daň korporační, daň z požární ochrany, daň z přepravy kolejovými vozidly a další. Místo srážkové důchodové daně u zaměstnanců byla zavedena daň ze mzdy. Specifický charakter měla daň z vystěhování, válečný příspěvek k důchodové dani (jako kompenzace neúčasti Čechů na válce a při obraně Říše) a rasově diskriminační přirážky k důchodové dani pro Židy, Romy a Poláky. Kromě nových daní ovšem docházelo k často razantnímu navyšování daní stávajících.

Finanční správa po válce

Předválečný stav (nejen) daňové správy se začal obnovovat hned po osvobození a právně byl završen již dříve zmíněným dekretem presidenta republiky dr. Edvarda Beneše č. 128/1945 Sb. z. a nař. ze dne 27. října 1945. Tento dekret stanovil, že územní organizace finančních úřadů 2. a 1. instance, jakož i úřadů výkonných, v zemích České a Moravskoslezské se obnovuje v tom uspořádání a stavu, v jakém byla dne 29. září 1938, s některými odchylkami.

V roce 1947 byla přenesena působnost některých „malých“, a to i vnitrostátních, úřadů na jiné, aniž by dosavadní byly rušeny – existovaly tedy z hlediska právního, ale nebyly obsazeny a nevykonávaly činnost. V témže roce došlo k rozsáhlému přenesení působnosti důchodkových kontrolních úřadů, takže ve skutečnosti zůstaly „činnými“ až na výjimky pouze ty, které byly v sídlech berních správ. Opět ty, z nichž byla přenesena působnost na jiné, formálně existovaly, ale nebyly obsazeny a nevyvíjely činnost.

Obnoven byl - opět až na výjimky - předmnichovský stav v oblasti hmotněprávních předpisů, tzn. v oblasti jednotlivých daní. V roce 1946 byl přijat nový zákon o dani z obratu, doplněný v roce 1947 daní z přepychu, která postihovala nákup předmětů luxusní spotřeby a jejíž sazba se pohybovala od 10 do 100 %.
Programem Gottwaldovy vlády bylo zavést oddělené zdanění různých druhů osobních příjmů podle jejich zdroje (tedy jinak zdanit pracovní příjmy, příjmy živnostníků, zemědělců, příjmy ze svobodného podnikání, příjmy bezpracné). Z tohoto programu se podařilo do roku 1948 realizovat zavedení zvláštní daně ze mzdy. Zákon č. 109/1947 Sb., o dani ze mzdy znamenal zásadní průlom do dosavadního daňového práva, prvé – a významné – narušení jednoty přímých daní a v podstatě představoval první krok daňové reformy ve prospěch komunistických daňových principů.

U znárodněných podniků namísto výdělkových daní byly odváděny tzv. odvody ze zisku, které nebyly určovány zákony, ale jejich výši určovaly nadřízené orgány individuálně každému podniku, a to na základě nižších právních norem, obvykle vyhlášek.

Zvláštními fiskálními nástroji byly tzv. majetkové dávky, které byly – zejména po převzetí moci komunistickou stranou – výrazně zneužity k politickým účelům. Roku 1946 byl přijat zákon č. 134/1946 Sb., o dávce z majetkového přírůstku a dávce z majetku. Tento zákon zaváděl dvě dávky:

• dávka z majetkového přírůstku postihovala obohacení, k němuž došlo mezi 1. 1. 1939 a 15. 11. 1945, měla tedy postihnout majetek získaný v podstatě v době německé okupace, a těsně před ní i po ní (čili majetek, který nebyl zrovna „čistý“); jeho sazba byla klouzavě progresivní v rozsahu 5 - 100 % (stoprocentní sazba byla uplatňována u majetkového přírůstku nad 565 tis. Kč),
• dávka z majetku, která postihovala velký majetek bez ohledu na to, zda narostl či nikoliv, s odůvodněním, že velký majetek snese, aby v zájmu ozdravění měny byl o něco snížen. Od majetku byly odečítány závazky, částky na vyživované osoby apod. Sazba byla klouzavě progresivní 5 - 30 %, nejvyšší sazba byla uplatňována u majetku nad 20 mil. Kč.

Výnos obou těchto dávek byl určen výhradně k nápravě měny po okupaci, neboť německou okupací byla československá měna těžce poškozena.

V roce 1947 byl přijat zákon č. 185/1947 Sb., o mimořádné jednorázové dávce a mimořádné dávce z nadměrných přírůstků na majetku, jejichž výnos měl sloužit k úhradě mimořádných příplatků vyplácených k zemědělským cenám jako náhrada škod způsobených nadměrným suchem v roce 1947, zčásti též k již zmíněné nápravě měny. Měl tři složky:

• jednorázová dávka 20 % z vyměřené daně důchodové nebo daně ze mzdy u osob, jejichž příjem za rok 1947 byl vyšší než 240 tis. Kč,
• fyzické a právnické osoby dále byly zatíženy dávkou z majetku vyššího než 1 mil. Kč a fyzické osoby z příjmu vyššího než 50 tis. Kč za rok 1947, sazba daně byla klouzavě progresivní 2 - 20 %, mezní sazba se použila u majetku nad 20 mil. Kč a v případech, kdy základ daně důchodové nebo daně ze mzdy za rok 1947 byl větší než 500 tis. Kč. Od základu se odečítaly částky na vyživované děti, naopak se dávka zvyšovala osobám svobodným nebo bezdětným;
• dávka z nadměrného přírůstku majetku za období 16. 11. 1945 až 31. 12. 1947. Pokud přírůstek majetku za toto období činil více než 300 tis. (po odečtení řady odčitatelných položek), činila sazba z částky tuto hranici převyšující 100 %.

Po převzetí moci komunisty byl zákon č. 185/1947 Sb. novelizován zákonem č. 180/1948 Sb., který daná pravidla dále zpřísnil a výrazně omezil odčitatelné položky; dávky měly být použity pouze na řešení důsledků sucha, nikoliv již na nápravu měny. Komunistická strana tak využila dávek jako jednoho z prostředků k likvidaci středních a vyšších příjmových vrstev.

V oblasti spotřebních daní došlo ke zrušení některých dřívějších daní. Po osvobození nebyla už obnovena daň z vodní síly, daň z minerálních a sodových vod, všeobecná nápojová daň byla zrušena a namísto ní zavedena daň z vína, moštu a ovocných látek. Byla zavedena daň z cigaretového papíru. Jak již bylo uvedeno, nebyla již obnovena potravní daň na čáře, zrušená za okupace. Byly však obnoveny fiskální monopoly solní, tabákový, umělých sladidel a namísto zrušené daně z lihu monopol lihový.

Od roku 1947 byly zavedeny cenové vyrovnávací částky, jimiž se odčerpávala určitá část podnikových zisků ve prospěch všeobecného cenového vyrovnávacího fondu, z něhož byly hrazeny cenové rozdíly vzniklé snížením cen zboží široké lidové spotřeby a jiných důležitých statků. Činily 0,5 až 10 % z tržeb, vybíraly se společně s daní z obratu a s tou také koncem roku 1948 zanikly.

Organizace Finanční správy po únoru 1948

Po převzetí moci komunistickou stranou došlo k zásadním změnám na všech úsecích politického i ekonomického života, státní správy a tedy i pochopitelně správy daňové. Po osvobození dobře nastartovaný a fungující stroj daňové správy, kde postupně docházelo k racionalizačním úpravám rušením velmi malých úřadů, byl rozmetán. Bylo to ostatně i důsledkem dalšího širokého znárodnění, jakož i teorie spojení státní správy a „lidosprávy“ v jednu. Vrátili jsme se k dávno zrušenému – a v demokracii zcela nepřijatelnému – spojení správy daňové se správou politickou. A tak koncem roku 1948 zmizela zemská finanční ředitelství, okresní finanční ředitelství, berní správy, berní úřady, úřady důchodkové kontroly, technická finanční kontrola, poplatkové úřady atd. a zákonem č. 281/1948 Sb. bylo stanoveno, že finanční správu vykonávají v prvé stolici okresní národní výbory a ve druhé stolici krajské národní výbory. U těchto národních výborů byly zřízeny finanční referáty (v roce 1954 přejmenované na finanční odbory), které mj. vykonávaly správu daní, poplatků, dávek, finančních monopolů a cel (cla patřila do působnosti národních výborů do roku 1952, poté byla celní správa převedena pod resort ministerstva zahraničního obchodu). Byla smetena pod stůl řada připravovaných zákonů nejen v daňové oblasti (mj. též zákon, který měl upravit daňové poradenství). Koncem roku 1948 byla zrušena i finanční stráž, která byla již delší dobu trnem v oku komunistické straně (nutno konstatovat, že řada jejích příslušníků napomáhala útěku politických emigrantů), a pouze malá část jejích příslušníků byla přijata do služeb Sboru národní bezpečnosti a pozdější Pohraniční stráže.

Samozřejmě vzal za své i služební zákon – nový režim nemohl potřebovat politicky neovlivnitelnou státní správu se stabilními pracovníky s jasnou pracovní perspektivou.

Ve vládním nařízení č. 36/1949 Sb., o finančních referátech okresních národních výborů, se poprvé v daňových předpisech objevuje slovo „kontrola“, neboť finanční referáty měly mj. provádět „dozor, revise a kontroly“. Přesto až do roku 1952 existovala „revisní služba“ finanční správy, v prvé řadě prováděna zaměstnanci ministerstva (ale i orgánů jemu podřízených). Jí se rozumělo mj. i provádění revisí, kontrol a šetření v oboru daní, dávek, cel, poplatků a státních finančních monopolů. (Revisní správa Ministerstva financí existovala až do roku 1959, ale od roku 1953 již neměla oprávnění v oboru daní a poplatků.)
Došlo k novému územnímu uspořádání státu. Od roku 1949 byly znovu – po téměř 90 letech – zřízeny kraje (samozřejmě v jiném uspořádání než v 19. století), byla provedena i výrazná reorganizace okresů. Poprvé v historii (pomineme-li období německé okupace) přestaly být respektovány zemské hranice a řada měst a obcí moravských byla zahrnuta do českých krajů a opačně (tento stav nerespektování bývalých zemských hranic trvá i v současnosti).

Na finančních referátech, resp. odborech okresních národních výborů (ONV) a krajských národních výborů (KNV) byla vytvořena daňová oddělení, která zajišťovala správu daní (nutno říci, že představovala pouze malou část činnosti finančního odboru – ten zajišťoval veškeré finanční záležitosti celého příslušného národního výboru, výplatu mezd zaměstnanců, ale i škol, církví, financování komunálního hospodářství, veškeré účetnictví atd. atd.). Od roku 1954 byl krajský národní výbor, resp. daňové oddělení jeho finančního odboru, pouze metodickým místem pro stejná oddělení okresních národních výborů, odvolání proti rozhodnutí finančního odboru okresního krajského výboru nevyřizoval KNV, ale finanční komise ONV, tedy laický, politicky složený orgán.

Do roku 1952 přežíval v Bratislavě Nejvyšší správní soud, jehož činnost byla nahrazena tzv. všeobecným dozorem prokuratury, která měla dbát na dodržování „socialistické“ zákonnosti v orgánech veřejné správy. Správní soudnictví bylo zrušeno.

K 1. červenci 1960 byla provedena rozsáhlá územní reforma, která ovšem nic na daném stavu nezměnila. Pouze se snížil počet krajů (ze 13 plus hlavní město Praha na 7 a hlavní město Prahu) i počet okresů (ze 179 na 75) i pražských obvodů (ze 16 na 10).

Ekonomické problémy prvé poloviny šedesátých let se projevily ve snaze o reformy, které se promítly nejen do hmotných daňových předpisů (jak o tom bude řeč dále), ale v důsledku toho i v organizaci daňové správy. Na okresních a krajských národních výborech se k 1. červenci 1967 vytvořily namísto daňových oddělení finančních odborů nové odbory – odbory státních financí. Tyto odbory převzaly do své kompetence správu veškerých daní plynoucích do státního rozpočtu, ostatní daně plynoucí do rozpočtů národních výboru zůstaly (až do roku 1990) nadále ve správě národních výborů. Odbory státních financí tak vykonávaly správu daně z obratu, daně ze mzdy, odvodů státních podniků, daně z příjmů z literární a umělecké činnosti, finančních nástrojů zahraničního obchodu (FENZO), části zemědělské daně, části důchodové daně. Odbory státních financí ONV prováděly též revize hospodaření státních podniků, a kontrolovaly používání dotací a subvencí. Zavedla se opět skutečná dvouinstančnost – o odvolání proti rozhodnutím odboru státních financí ONV rozhodoval odbor státních financí KNV.

Zřízení odborů státních financí mělo být – a přes zničení reformních snah v důsledku okupace republiky cizími vojsky v srpnu 1968 také bylo - předstupněm k vytvoření samostatných orgánů daňové správy. K 1. červenci 1970 tak byly zákonem České národní rady č. 33/1970 Sb. v sídlech krajů a v hlavním městě Praze vytvořeny jako druhoinstanční orgány krajské finanční správy (resp. Finanční správa v hl. městě Praze) a v sídlech okresů jako prvoinstanční orgány okresní finanční správy (v Praze obvodní finanční správy, v Plzni, Brně a Ostravě kromě okresních ještě městské finanční správy), které převzaly veškerou činnost odborů státních financí národních výborů. Krajské finanční správy byly podřízeny ministerstvu financí, takže po více než dvaceti letech se daňová správa vrátila do tohoto resortu, ovšem zdaleka ne celá. Správa tzv. malých daní, jejichž výnos plynul do rozpočtů národních výborů (části zemědělské a důchodové daně, daň z příjmů obyvatelstva, daň domovní) však zůstávala nadále v rukou národních výborů, a to i místních národních výborů v jednotlivých obcích (daň z příjmů obyvatelstva, daň domovní).

Krajské a okresní finanční správy existovaly do konce roku 1990. Krajských finančních správ bylo 8 (včetně finanční správy v hl. městě Praze), okresních a obvodních finančních správ bylo původně 85, po sloučení městských a okresních finančních správ v Plzni, Brně a Ostravě v roce 1972 jich zůstalo 82.

Daňová legislativa po roce 1948

Pokud se týká daňových zákonů, v roce 1948 a v následujících letech docházelo postupně k rozbití dosavadní daňové soustavy a přijímání nových zákonů, často podle sovětských vzorů. Řada těchto daní měla napomoci k likvidaci dosud existujícího drobného podnikání a nadále prohloubit již daní ze mzdy započatou kategorizaci příjmů podle jejich původu a „společenské zásluhovosti“. Tak již – kromě zmíněného zostření majetkových a mimořádných dávek – byla v průběhu roku 1948 přijata nová daň živnostenská, daň z úroků z úsporných vkladů, daň zemědělská, v roce 1950 pak daň z literární a umělecké činnosti a daň ze samostatné činnosti. Daň z obratu a daň přepychová byly v roce 1948 nahrazeny všeobecnou daní, která v sobě zahrnula i bývalé spotřební daně a v roce 1950 i fiskální monopoly. Dalším znárodňováním se rozšířil okruh podniků, které namísto zdanění zisku odváděly různé odvody, stanovené nikoliv zákonem, ale diferencovaně nadřízenými orgány na základě nižších právních aktů (zejména vyhlášek), a to až do výše 100 % zisku. Do roku 1951 byly tyto odvody placeny do zvláštního Fondu znárodněného hospodářství, poté do státního rozpočtu. Od roku 1952 si podniky část zisku ponechávaly na financování plánovaného zvýšení oběžných prostředků.

Celý tento postupný proces socializace daňové soustavy byl završen tzv. Kabešovou daňovou reformou (Jaroslav Kabeš byl tehdejším ministrem financí) s účinností od 1. ledna 1953. Touto reformou byla nově upravena daň ze mzdy, zemědělská daň, daň z příjmů obyvatelstva, daň živnostenská (v roce 1961 sloučena s daní z příjmů obyvatelstva), důchodová daň družstev a jiných organizací, domovní daň. Sazby přímých daní zohledňovaly tzv. třídní hlediska, byly tedy různé podle druhu vlastnictví, podle zdrojů příjmů a zejména byly prakticky likvidační pro zbytky soukromých podnikatelů včetně soukromých zemědělců. Všeobecná daň byla opět nahrazena daní z obratu a daní z výkonů, která byla v roce 1961 zahrnuta do daně z obratu. Daň z obratu přestala být ve skutečnosti ekonomickým nástrojem, protože nebyla cenotvorná – stát stanovil pevné maloobchodní (spotřebitelské) i pevné velkoobchodní (výrobní) ceny – a daň z obratu ve skutečnosti v naprosté většině případů představovala rozdíl mezi těmito cenami, snížený o pevně stanovenou srážku (rabat) obchodních podniků. Vycházela tedy ze státního dirigismu cen, z monopolu zahraničního – a ve skutečnosti i vnitřního obchodu. Daňovou reformou byla provedena i nová úprava poplatků arbitrážních (za spory před státní arbitráží, která nahrazovala obchodní soudy), notářských (z dědictví, z darování, z převodu nemovitostí a za úkony), soudních, správních a místních. Jako místní daň v letech 1953 - 1959 existovala daň z představení. Nadále zůstávala daň z příjmů z literární a umělecké činnosti.

V roce 1964 byla zavedena daň z motorových vozidel, která byla zrušena v roce 1974 (a kompenzována zvýšením cen pohonných hmot). V souvislosti s novou úpravou sociálního zabezpečení byla v roce 1964 zavedena zvláštní daň z důchodů, kterou se postihovaly důchody nad určitou výši; měla progresivní sazbu a existovala do konce roku 1975, do nové úpravy sociálního zabezpečení.

Státní podniky a rovněž podniky místního hospodářství (komunální podniky) nadále platily odvody ze zisku, jejichž systém byl několikrát měněn. Tyto odvody byly opět upraveny podzákonnými předpisy a název „odvody“ měl vyjadřovat skutečnost, že nedocházelo ke změně vlastnictví (státní podniky je odváděly státu). Na základě podzákonných norem též nadále existovaly tzv. finančně ekonomické nástroje v zahraničním obchodě (FENZO, resp. CPS – cenové přirážky a srážky), vycházející z monopolu zahraničního obchodu a státního dirigismu vnitřních cen.

Zákony přijaté v rámci Kabešovy daňové reformy byly velmi stručné, podrobnosti – zejména u daně z obratu a daně ze mzdy – byly stanoveny prováděcími předpisy. Tak např. u daně z obratu byly sazby stanoveny původně pouhým výnosem ministerstva financí, později ministerskou vyhláškou. Zákony o dani z obratu a dani ze mzdy zůstaly v platnosti od roku 1953 až do konce roku 1992, byť samozřejmě několikrát změněné.

V roce 1953 byl přijat také zvláštní procesní předpis – vyhláška č. 162/1953 Ú. l., která nabyla účinnosti dnem 8. 6. 1953. Nastal tedy paradoxní stav: v období 1. 1. 1953 – 7. 6. 1953 zde neexistoval procesní předpis, protože procení úprava provedená zákonem o přímých daních byla zrušena. Ministerstvo proto v této vyhlášce tolerovalo její použití i za toto zpětné období. To, stejně jako skutečnost, že práva a povinnosti občanům i organizacím byla ukládána pouhou vyhláškou a sazby daně z obratu a povinnosti s daní spojené dokonce pouhým výnosem ministerstva, bylo v hrubém rozporu i s tehdejší ústavou z roku 1948. (Jen pro zajímavost – tzv. socialistická ústava z roku 1960 č. 100/1960 Sb. vůbec neobsahuje ustanovení, že daně a poplatky lze ukládat pouze na základě zákona, samozřejmé snad pro všechny ústavy na světě. Toto ustanovení bylo do ústavy doplněno znovu až v roce 1968.)

Vyhláška č. 162/1953 Ú. l. vůbec poprvé obsahuje podrobné vymezení daňové kontroly. Tato vyhláška, která byla poměrně kvalitním a obsáhlým právním předpisem, byla v roce 1962 nahrazena velice stručnou vyhláškou č. 16/1962 Sb., která měla odpovídat skutečnosti, že v Československu „byl vybudován socialismus“. Tato vyhláška upravovala pouze nutné výjimky z obecných správních předpisů (správního řádu), v ostatním se v daňovém řízení postupovalo podle správního řádu (naposledy č. 71/1967 Sb.). Její třicetiletá existence jednoznačně prokázala, že je naprosto nutné mít komplexní úpravu daňového řízení, čehož bylo znovu dosaženo až přijetím zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků.

Tristní stav ekonomiky si v polovině šedesátých let vyžádal pokusy o ekonomickou reformu, které se projevily i v daňové oblasti. V roce 1967 byla výrazně změněna zemědělská daň (měla nyní tři části – daň z pozemků, daň z důchodů a daň z důchodů občanů). Ke změnám došlo i v důchodové dani, ale radikální změny nastaly v oblasti odvodů. Systém odvodů začal být využíván k určité zainteresovanosti státních a komunálních podniků a byl rozšířen na několik samostatných částí – odvod z hrubého důchodu (mzdy + zisk), odvod ze základních prostředků, odvod ze zásob, odvod z odpisů základních prostředků, stabilizační odvod odvozený od výše mezd, resp. přírůstku mezd. Tento systém byl měněn již v průběhu roku 1968 (vedle odvodu z hrubého důchodu zaveden odvod ze zisku, vedle stabilizačního odvodu též odvod z přírůstku mezd. Celý tento systém odvodů státních podniků byl zrušen k 1. lednu 1970 a nahrazen třemi podnikovými daněmi – daní ze zisku, daní z objemu mezd a daní ze jmění. Kromě toho byl zaveden zvláštní příspěvek podniků na sociální zabezpečení. Z dosavadních odvodů zůstal pouze odvod z odpisů základních prostředků. Od roku 1972 se však systém podnikových daní opět změnil na systém odvodový – odvod ze zisku, odvod ze jmění, odvod z objemu mezd, dále příspěvek na sociální zabezpečení. Obdobně byla upravena i důchodová daň – daň ze zisku a příspěvek na sociální zabezpečení, i daň zemědělských podniků – rovněž daň ze zisku a příspěvek na sociální zabezpečení. V letech 1968 - 1978 existovaly zvláštní podnikové odvody z motorových vozidel. V roce 1966 došlo k zavedení zvláštního odvodu za odnětí zemědělské půdy zemědělské výrobě, který měl čelit zmenšování zemědělského fondu (existuje dodnes).

V této podobě existoval daňový systém i koncem roku 1989.

Sametová revoluce zastihla společnost v okamžiku, kdy právní stav byl upraven předpisy majícími původ v reálném socialismu, které bylo nutno rychle měnit. Platilo to pochopitelně i pro předpisy daňové, a to jak předpisy hmotné (jednotlivé daňové zákony), tak i pro předpisy procesní, a v neposlední řadě i pro organizaci daňové správy.

Bylo logické, že v prvé řadě bylo nutno přebudovat daňovou správu, aby byla připravena jednak převzít správu všech daní, a jednak uvést novou daňovou soustavu v život. Bylo zapotřebí výrazně zvýšit počty pracovníků, neboť zde byl předpoklad, že nová daňová správa převezme správu všech daní, tedy i těch, které doposud plynuly do rozpočtů obcí a spravovaly je národní výbory, dalším důvodem byl výrazný růst počtu daňových subjektů umožněním podnikání pro fyzické osoby i pro nové druhy právnických subjektů – společnosti, dále privatizace a rovněž předpokládané zavedení zcela nové daňové soustavy, resp. celého daňového systému. To ovšem vyžadovalo daňovou správu více přiblížit občanům, dosavadní „okresní“ organizace finančních správ se v daném kontextu zdála pochopitelně příliš málo početná. Neexistovaly totiž počítače (kromě sálových, který byl na každé krajské finanční správě jeden), neexistovala tudíž ani mailová pošta, ani mobilní telefony – naopak stále v řadě případů dovolat se z jednoho města do druhého představovalo i desítky minut či hodiny čekání, počet služebních aut byl minimální atd.

Bylo tedy velmi rychle rozhodnuto o vybudování nových orgánů daňové správy – územních finančních orgánů, tj. finančních úřadů jako prvoinstančních správců daně a finančních ředitelství jako správců daně druhoinstančních. Zákonná úprava byla provedena zákonem ČNR č. 531/1990 Sb., o územních finančních orgánech, a to s účinností od 1. ledna 1991. Vyhláškou č. 588/1990 Sb. pak byla stanovena sídla a územní obvody finančních ředitelství a finančních úřadů. Původně bylo zřízeno 8 finančních ředitelství v tehdejších krajských městech (Praha, České Budějovice, Plzeň, Ústí n. L., Hradec Králové, Brno, Ostrava) a v hlavním městě Praze a 218 finančních úřadů. Při zřizování finančních úřadů byly dosavadní finanční správy, které tuto činnost postupně zajišťovaly, vystaveny často tlaku různých obcí, které si vlastní „důležitost“ chtěly zvýšit tím, že v jejich městě bude finanční úřad. Ne vždy se podařilo těmto tlakům odolat, což se prokázalo později, když více než 20 úřadů s několika málo pracovníky bylo zrušeno nejen proto, že vybočovaly z územní organizace státu, ale i proto, že s ohledem na nutnou specializaci pracovníků se staly ne zcela funkčními.

Pracovníci územních finančních orgánů, finančních úřadů a finančních ředitelství pak v průběhu roku 1992 a 1993 vedle své běžné činnosti vykonávali skutečně velkorysou činnost osvětovou. Jezdili – i po sobotách, nedělích, večerech – po jednotlivých obcích a vysvětlovali v jednacích síních obcí, ale zejména v sálech venkovských hospod, nové daně – pochopitelně zejména daň z příjmů fyzických osob a daň z nemovitostí, nové procesní předpisy, přednášeli v různých vzdělávacích institucích, ve školách, v rozhlase, v televizi, publikovali v celostátním i místním tisku atd. Jejich zásluhou se pak počátkem roku 1993 podařilo bez větších problémů zavést zcela nový daňový systém.

Krátce po roce 1989 se začalo také rozvíjet daňové poradenství, z počátku neorganizovaně nebo provozované pod hlavičkou živnostenského zákona. Tato specifická profese však vyžadovala zvláštní právní úpravu, která byla provedena zákonem č. 523/1992 Sb., o daňovém poradenství a Komoře daňových poradců České republiky.

Daňová reforma – příprava

Do roku 1990 jsme vstupovali s dosavadní daňovou soustavou, svým způsobem zakotvenou v plánovaném hospodářství, ve státním dirigismu cen, v monopolu zahraničního i vnitřního obchodu. Tato daňová soustava samozřejmě nemohla dlouhodobě fungovat v situaci, kdy vznikaly nové a nové podnikatelské subjekty, docházelo k privatizaci, prostě postupně začala fungovat normální tržní ekonomika. Proto již v roce 1990 začaly práce na daňové reformě, ale tu nelze provést ze dne na den (např. daňová reforma z roku 1927, která se týkala pouze přímých daní, se připravovala téměř šest let). Hlavními důvody předpokládané daňové reformy bylo odstranit překážky rozvoje podnikání a přizpůsobit daňový systém tržní ekonomice, přizpůsobit daňový systém ČR evropským daňovým systémům (již tehdy se předpokládal budoucí vstup do EU) a odstranění nespravedlností dosavadního daňového systému.

Do realizace daňové reformy bylo tedy nutno vystačit s dosavadními daněmi, ovšem s řadou úprav. Ty se týkaly zejména důchodové daně, jejíž poplatníci se rozšířili o nově vznikající společnosti a družstva, a daně z obratu. Byla zde daň z obratu zvláštního, socialistického typu, vycházející z pevně stanovených výrobních i spotřebitelských cen, což se projevilo např. v tom, že sazebník daně z obratu měl v roce 1989 celkem 1506 položek (tzn. sazeb), z toho 428 záporných, sazby daně se pohybovaly mezi + 88 % a – 291 %. Od 1. ledna 1991 byla provedena poměrně razantní úprava daně z obratu, kdy došlo ke sjednocení sazeb do čtyř sazeb plus dvou prohibitních sazeb na vybrané výrobky (alkohol, šperky, automobily, tabákové výrobky apod.). Po zrušení monopolu zahraničního obchodu a finančně ekonomických nástrojů v zahraničním obchodě musela být na dobu pouhého jednoho roku 1992 přijata zvláštní daň dovozní.

Dosavadní daň z příjmů obyvatelstva – bez ohledu na změny provedené v roce 1990 (první byla provedena ještě v prosinci 1989) – kladla značné překážky rozvoji podnikání občanů. Proto souběžně s pracemi na zákoně o soukromém podnikání občanů probíhaly práce na zcela nové dani z příjmů obyvatelstva, která vstoupila v účinnost dnem 1. ledna 1991, a jejímž předmětem byly mj. i příjmy občanů ze zemědělské výroby. Zákon č. 389/1990 Sb., o dani z příjmů obyvatelstva, výrazně přispěl k rozvoji podnikání a platil dva roky do daňové reformy provedené k 1. lednu 1993.

Od počátku prací na daňové reformě se předpokládalo, že bude provedena k 1. 1. 1993. Práce na ní byly komplikovány spory mezi Českou a Slovenskou republikou o kompetence, takže některé zákony byly koncipovány v souladu s rozdělením kompetencí mezi republikami jako federální (daň z přidané hodnoty, daně z příjmů, spotřební daně), některé jako národní (majetkové daně, procesní předpis). Leč došlo k daleko větší komplikaci – totiž k rozpadu České a Slovenské Federativní Republiky k 1. lednu 1993, tedy ke stejnému datu, k němuž měla být realizována daňová reforma. Tato skutečnost vedla dokonce k úvahám o jejím odložení, ovšem ekonomické potřeby převládly. Narychlo byly schvalovány jako zákony České národní rady ty zákony, které již předtím byly schváleny jako federální, a daňová reforma byla v České republice – ale i ve Slovenské republice - skutečně provedena k 1. lednu 1993, tedy ke vzniku samostatných států. Daňové soustavy obou zemí se tehdy velmi podobaly, vycházely totiž ze stejných podkladů, z práce odborníků obou nově vzniklých států; dnes jsou však již v řadě oblastí v důsledku odchylného vývoje dosti vzdálené.

Daňová reforma - realizace

K 1. lednu 1993 tak byla provedena daňová reforma, jejíž rozsah nemá v historii obdoby. Jedním okamžikem přestaly platit všechny dosavadní daňové zákony (včetně těch přijatých v letech 1990 - 1992), všechny předpisy o podnikových odvodech a byly nahrazeny zcela novými právními předpisy – ale i zcela novými daněmi. Daňovou soustavu ČR tak tvořily:

• daň z přidané hodnoty (v roce 2004 byl v souvislosti se vstupem do EU přijat nový zákon o DPH, ovšem princip DPH zůstal stejný).
• selektivní spotřební daně – daň z minerálních olejů, daň z piva, daň z vína a meziproduktů, daň z lihu a daň z tabákových výrobků (uváděny současné názvy, které se v průběhu let poněkud měnily; i zákon o spotřebních daních byl v roce 2004 přijat nový),
• daň z příjmů fyzických osob,
• daň z příjmů právnických osob,
• daň z nemovitostí (má dvě složky – daň z pozemků a daň ze staveb),
• daň dědická,
• daň darovací,
• daň z převodu nemovitostí,
• daň silniční.

Ze zákonů přijatých s účinností od 1. ledna 1993 až doposud platí zákony upravující daně z příjmů, daň silniční a daň z nemovitostí (od 1. ledna 2014 se jmenuje daň z nemovitých věcí – terminologie se změnila v souladu s novým občanským zákoníkem).

Tyto zákony ovšem doznaly během let ovšem rozsáhlých změn (jen zákon o daních z příjmů byl změněn více než stokrát a jeho rozsah je čtyřnásobný oproti původnímu znění).

V rámci daňové reformy byl přijat i nový zákon o správních poplatcích (od roku 2005 byl nahrazen novým, opět již mnohokrát novelizovaným), zatímco nové zákony o soudních a místních poplatcích byly přijaty již v roce 1991, resp. 1990. Se zánikem státní arbitráže zanikly arbitrážní poplatky, se zánikem státního notářství zanikly i notářské poplatky (a byly transformovány do daně dědické, daně darovací a daně z převodu nemovitostí).

Z daňové sféry bylo vyvedeno povinné sociální pojistné a transformováno do systému pojistného na všeobecné zdravotní pojištění ve správě zdravotních pojišťoven a pojistné na sociální zabezpečení ve správě České správy sociálního zabezpečení.

K 1. lednu 1993 byl přijat též nový procesní předpis – zákon č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, který nahradil nevyhovující úpravu kombinace vyhlášky č. 16/1962 Sb. a správního řádu. Zákon o správě daní a poplatků byl s účinností od 1. 1. 2011 nahrazen ještě komplexnějším procesním předpisem – daňovým řádem č. 280/2009 Sb. Bylo obnoveno správní soudnictví.

Vstup do EU a správa cel a daní

Správu daně z přidané hodnoty a spotřebních daní při dovozu vykonávaly celní orgány. V souvislosti se vstupem do Evropské unie (a zrušením celní hranice mezi ČR a ostatními státy EU) došlo k převedení správy spotřebních daní (a později i nově zavedených ekologických daní) do působnosti celních orgánů, a to nejenom při dovozu, jímž se rozumí dovoz ze třetích zemí, ale kompletní správy těchto daní. Došlo tak ke znovuzavedení dualismu ve správě daní, kdy daně spravují dva různé orgány, a to dokonce nikoliv zvláštní daňové orgány podřízené finančnímu ředitelství (jako tomu bylo do roku 1948), ale orgány celní. Sluší se tedy říci i několik slov o celních orgánech jako správcích daně. Dnem 1. ledna 1993 bylo Generální ředitelství cel převedeno zpět do působnosti ministerstva financí, jeho podřízenými složkami bylo 21 oblastních celních úřadů a 135 celních úřadů. Od 1. 7. 1997 bylo v rámci Generálního ředitelství cel vytvořeno osm celních ředitelství (Brno, České Budějovice, Hradec Králové, Olomouc, Ostrava, Plzeň, Praha, Ústí nad Labem), jim bylo podřízeno 91 celních úřadů s řadou poboček.

V roce 2004 byl – v souvislosti se vstupem České republiky do EU a zrušením celních úřadů na pozemních hranicích ČR – přijat zákon č. 185/2004 Sb., o Celní správě ČR, v němž je Generální ředitelství cel definováno jako správní úřad pro oblast celnictví, který je podřízen Ministerstvu financí ČR. Druhoinstančními orgány bylo shora uvedených osm celních ředitelství, prvoinstančními 54 celních úřadů.

Finanční úřady a jejich obvody

Vývoj daňové správy pokračoval. Od 1. ledna 1993 byl dosavadní počet finančních úřadů zvýšen o 5 (Praha – Jižní Město, Praha – Modřany, Říčany, Brandýs n. L – Stará Boleslav, Brno IV), takže bylo 223 finančních úřadů. Protože podle Ústavy ČR lze správní orgány zřizovat pouze zákonem, byly od 1. 1. 2000 seznamy finančních ředitelství, finančních úřadů a jejich územní obvody začleněny do zákona o územních finančních orgánech. Ke stejnému datu byl zrušen Finanční úřad ve Vejprtech, počet finančních úřadů se tak snížil na 222.

I když v roce 2000 byl dosavadní počet krajů rozšířen (nové kraje mají sídla v Karlových Varech, Liberci, Pardubicích, Jihlavě, Zlíně a Olomouci, počtem a „sídelními“ městy tak kopírují stav z roku 1949), počet finančních ředitelství se nezměnil a až do konce roku 2012 zůstalo původních 8 finančních ředitelství. V důsledku zřízení nových krajů však došlo k 1. 1. 2001 k přesunu řady finančních úřadů do působnosti jiného finančního ředitelství, protože jednotlivá finanční ředitelství byla druhoinstančním orgánem pro finanční úřady jednoho (Středočeský, Jihočeský) až tří (Jihomoravský) krajů. Znamená to, že obvod finančního ředitelství obsahoval vždy území jednoho až tří krajů, žádný kraj nemohl zasahovat do obvodu dvou či více finančních ředitelství.

V roce 2006 se ukázalo nutností reagovat na územní členění státu, tzn. na existenci obcí s rozšířenou působností (kterých je v rámci okresu obvykle několik, až čtyři). V prvé řadě v tomto roce byl upraven obvod některých finančních úřadů, a od 1. ledna 2007 bylo zrušeno 23 finančních úřadů v těch případech, kdy v obvodu jedné obce s rozšířenou působností bylo více finančních úřadů. Od 1. ledna 2007 platilo tedy (až na výjimky) pravidlo, že pro obvod obce s rozšířenou působností je jeden finanční úřad, v naprosté většině případů v sídle obce s rozšířenou působností.

Od 1. ledna 2007 byly tedy zrušeny finanční úřady v Pečkách, v Uhlířských Janovicích, v Benátkách nad Jizerou, v Březnici, Praha-východ, ve Kdyni, v Toužimi, v Manětíně, v Chodově, v Boru, v Doksech, v Mimoni, v Chlumci nad Cidlinou, v Heřmanově Městci, v Letovicích, v Polné, v Třešti, v Kamenici nad Lipou, v Jemnici, v Bojkovicích, v Hrušovanech nad Jevišovkou, v Němčicích na Hané a v Kojetíně. Namísto nich byla zřízena pracoviště finančních úřadů s omezenou činností (podatelna, pokladna). Tato pracoviště byla zrušena k poslednímu dni roku 2009. Naopak od 1. ledna 2010 byla zřízena pobočka Praha - východ Finančního úřadu v Brandýse n. L. – Staré Boleslavi.

Dnem 1. ledna 2012 byl zřízen Specializovaný finanční úřad, na nějž přešla správa daní (kromě těch daní, u nichž místní příslušnost není dána bydlištěm nebo sídlem, tzn. kromě daně z nemovitostí, daně dědické, daně darovací a daně z převodu nemovitostí) u finančních institucí (banky, spořitelní družstva, pojišťovny atd.), velkých subjektů s obratem nad 2 miliardy Kč a některých dalších subjektů v celé České republice. Tento Specializovaný finanční úřad byl po dobu roku 2012 podřízen Finančnímu ředitelství pro hl. město Prahu.

Shora uvedené uspořádání územních finančních orgánů existovalo až do konce roku 2012. Konečný stav tedy byl 8 finančních ředitelství, 199 finančních úřadů, 1 pobočka finančního úřadu a Specializovaný finanční úřad.

Vznik Generálního finančního ředitelství

Přímo nadřízeným územních finančních orgánům bylo Ministerstvo financí, kde byl zřízen zvláštní odbor pro řízení územních finančních orgánů, který je ovšem řídil po věcné stránce, po stránce metodické a vlastního výkonu daňové správy byly i nadále řízeny příslušnými daňovými odbory ministerstva, a jiným odborem záležitosti informatiky. Tento stav, kdy řízení probíhalo ze strany více odborů, nebyl nejvhodnější. Proto s účinností od 16. října 1995 byla zřízena zvláštní sekce daňové správy, automatizace a informatiky, jejíž název se k 1. lednu 1996 změnil na Ústřední finanční a daňové ředitelství, které bylo součástí ministerstva financí. Došlo tím ke sjednocení řízení územních finančních orgánů, ale nadále to nebylo zcela systémové, zejména v porovnání s celní správou, v jejímž čele existovalo jako samostatný orgán Generální ředitelství cel. Tato nesystematičnost byla napravena dnem 1. ledna 2011, kdy vzniklo Generální finanční ředitelství, které není součástí ministerstva, ale je samostatnou účetní jednotkou podřízenou ministerstvu financí.

Územní finanční orgány vykonávaly správu všech daní, odvodů za porušení rozpočtové kázně, kontrolu nad správou poplatků, které jsou příjmem státního rozpočtu, kontrolu dodržování povinností stanovených zákonem o účetnictví, dozor nad loteriemi a jinými podobnými hrami a celou řadu dalších činností stanovených zákonem. Zůstala zde revizní činnost (nově finanční kontrola), která se nedotýkala již daní, ale pouze hospodaření subjektů zřizovaných státem a některými dalšími činnostmi, do působnosti územních finančních orgánů byla převedena i cenová kontrola.

Reorganizace daňové a celní správy

K 1. lednu 2013 došlo k zásadní reorganizaci daňové i celní správy, a to novelou zákona č. 407/2012 Sb., o Finanční správě České republiky. Finanční správa ČR je definována jako soustava správních orgánů pro výkon správy daní. Nadále samozřejmě existuje Generální finanční ředitelství, ale byla zrušena finanční ředitelství i dosavadní finanční úřady (kromě Specializovaného), a vytvořeno v rámci celé ČR pouhých 15 finančních úřadů – 14 územních a dále Specializovaný finanční úřad. Finanční úřady vykonávají působnost na území kraje, tzn., jejich sídlem jsou krajská města:

• Finanční úřad pro hlavní město Prahu,
• Finanční úřad pro Středočeský kraj se sídlem v Praze,
• Finanční úřad pro Jihočeský kraj se sídlem v Českých Budějovicích,
• Finanční úřad pro Plzeňský kraj se sídlem v Plzni,
• Finanční úřad pro Karlovarský kraj se sídlem v Karlových Varech,
• Finanční úřad pro Ústecký kraj se sídlem v Ústí nad Labem,
• Finanční úřad pro Liberecký kraj se sídlem v Liberci,
• Finanční úřad pro Královéhradecký kraj se sídlem v Hradci Králové,
• Finanční úřad pro Pardubický kraj se sídlem v Pardubicích,
• Finanční úřad pro Kraj Vysočina se sídlem v Jihlavě,
• Finanční úřad pro Jihomoravský kraj se sídlem v Brně,
• Finanční úřad pro Olomoucký kraj se sídlem v Olomouci,
• Finanční úřad pro Moravskoslezský kraj se sídlem v Ostravě,
• Finanční úřad pro Zlínský kraj se sídlem ve Zlíně.

Patnáctým finančním úřadem je Specializovaný finanční úřad se sídlem v Praze, jehož věcná působnost byla poněkud rozšířena (např. o osoby provozující loterie nebo jiné podobné hry, investiční společnosti, investiční fondy, vykonává cenovou kontrolu a do konce roku 2016 vykonával dozor nad loteriemi a jinými obdobnými hrami). Specializovaný finanční úřad vykonává svou působnost na území celé ČR.

Z dosavadních finančních úřadů a z pobočky Praha - východ byla vytvořena územní pracoviště nově vzniklých finančních úřadů, doplněné o územní pracoviště v Nepomuku. Ta jsou uvedena ve vyhlášce č. 48/2012 Sb. (kromě územních pracovišť v krajských městech a v hlavním městě Praze na místě dosavadních finančních úřadů, které rovněž existují, ale určuje je generální ředitel).

Specializovaný finanční úřad pak má 6 územních pracovišť (v Brně, v Českých Budějovicích, v Hradci Králové, v Ostravě, v Plzni a v Ústí n. L.). Kromě toho bylo zřízeno Odvolací finanční ředitelství se sídlem v Brně, které má rovněž celorepublikovou působnost.

K 1. lednu 2013 tak existuje Generální finanční ředitelství, Odvolací finanční ředitelství, 14 „územních“ finančních úřadů se 201 územními pracovišti, a Specializovaný finanční úřad se 6 územními pracovišti. Obdobná úprava byla provedena i v oblasti celní správy. Bylo zřízeno 14 celních úřadů v sídlech krajů (tzn. ve stejných městech a se stejným obvodem jako finanční úřady) a dále celní úřad na letišti Praha – Ruzyně, z dosavadních celních úřadů byla vytvořena územní pracoviště. V celní správě se však nesetkáme se specializovaným celním úřadem ani s odvolacím ředitelstvím (druhoinstančním orgánem je přímo Generální ředitelství cel). Celní orgány vedle správy cla vykonávají i nadále správu selektivních spotřebních daní a ekologických (energetických) daní.

Daňové změny v souvislosti s EU

V souvislosti se vstupem do Evropské unie byly přijaty nové zákony o dani z přidané hodnoty a o spotřebních daních. K 1. lednu 2014 byla zrušena daň dědická a daň darovací (ta zahrnuta do daní z příjmů) a namísto daně z převodu nemovitostí byla uzákoněna daň z nabytí nemovitých věcí.

Změny se však netýkají jen přímých daní. S účinností od 1. 1. 2016 vznikla plátcům daně z přidané hodnoty zákonná povinnost podávat tzv. kontrolní hlášení. Kontrolní hlášení je speciální daňové tvrzení, které nenahrazuje řádné daňové přiznání k DPH ani souhrnné hlášení. V souvislosti s režimem přenesení daňové povinnosti však kontrolní hlášení nahrazuje původně samostatný výpis z evidence pro účely DPH. Kontrolní hlášení má být vždy podáváno pouze elektronicky, a to ve formátu a struktuře zveřejněné správcem daně. Kontrolní hlášení obecně podávají osoby registrované k DPH v tuzemsku jako plátci daně, přičemž není rozhodné, zda se jedná o tuzemský nebo zahraniční subjekt.

Od 1. 1. 2017 se začala platit nová daň z hazardních her, která plně nahradila do té doby fungující odvody z loterií a jiných podobných her. Státní dozor nad hazardními hrami přešel od stejného data pod Celní správu ČR.

V průběhu posledního dvacetiletí se výrazně rozšířil počet smluv o zamezení dvojího zdanění, nyní je má Česká republika uzavřeny s téměř 90 státy. Byly též přijaty zákony o mezinárodní spolupráci při správě daní a o mezinárodní pomoci při vymáhání některých finančních pohledávek. Skutečnost, že Česká republika je členem Evropské unie a stále se rozšiřující globalizace ekonomiky, vyžaduje širokou spolupráci a součinnost české daňové správy se zahraničními správci daně.

Optimalizace finančních úřadů (2016 + 2020)

Se zvyšující se elektronizací FS klesá počet poplatníků, kteří osobně navštěvují finanční úřady a namísto toho komunikují se správcem daně elektronicky, proto FS přistoupila k optimalizaci některých územních pracovišť. Optimalizovaná územní pracoviště jsou občanům přístupná standardně v úřední dny v pondělí a ve středu od 8:00 do 17:00 hodin, tedy minimálně dva dny v týdnu. V době zvýšeného náporu, například při výběru daňových přiznání, je provozní doba úřadů rozšířena a pracoviště personálně posílena. K optimalizaci územních pracovišť došlo poprvé v roce 2016 a následně v roce 2020. Přehled územních pracovišť ve zvláštním režimu, tzv. pracoviště 2 + 2, je umístěn na webových stránkách FS.

Podpora výuky finanční gramotnosti ve školách

Daně a cla do škol (2019)

V září 2019 byl spuštěn projekt „Daně a cla do škol“, který vznikl za spolupráce Finanční a Celní správy. Jeho cílem je nabídnout možnost doplnit výuku finanční gramotnosti na středních školách o informace z oblasti daní i cel a například i osvětlit význam a účel jejich výběru. V rámci projektu vznikl web www.finfoveskole.cz, který má sloužit jako základní ověřený a aktualizovaný informační zdroj pro studenty a učitele. Předávání informací probíhá také prostřednictvím tematických přednášek určených pro studenty středních škol. Tyto přednášky zajišťují proškolení lektoři z řad pracovníků Finanční i Celní správy.

Elektronizace Finanční správy

EET (2016 -2022)

Od počátku roku 2016 probíhala příprava projektu elektronické evidence tržeb. FS spustila internetové stránky (www.etrzby.cz) a infolinku, aby bylo umožněno široké veřejnosti pokládat dotazy týkající se této problematiky. Od dubna 2016 byly pořádány semináře, školení, porady a jednání k problematice evidence tržeb. Byli vyškoleni pracovníci registračních oddělení FÚ, kteří již od 1. 9. 2016 zajištovali vydávání autentizačních údajů a povolení evidování tržeb ve zjednodušeném režimu. Samotný náběh 1. fáze proběhl bez větších problémů. Do systému evidence tržeb, který byl pro první skupinu podnikatelů z oblasti stravovacích a ubytovacích služeb zahájen 1. 12. 2016, se od 1. 3. 2017 úspěšně zapojili i podnikatelé z maloobchodu a velkoobchodu. Zasílané údaje o evidovaných tržbách byly důkladně analyzovány a vyhodnocovány. Díky správnému nastavení parametrů pro plánování kontrolní činnosti bylo zacílení kontrol evidence tržeb efektivnější a realizovaly se větší kontrolní akce. V červnu 2017 byl zákon o evidenci tržeb oceněn jako druhý nejlepší zákon roku 2016. Rozhodly o tom zejména hlasy podnikatelů a zástupců odborné veřejnosti.

V září 2019 schválil Parlament ČR návrh novely zákona o evidenci tržeb, která upravuje náběh 3. a 4. fáze evidence tržeb. Novela přináší nejmenším podnikatelům možnost evidovat své tržby ve zvláštním režimu a významným způsobem snižuje DPH na vodné, stočné a stravovací i odborné služby. Vzhledem k mimořádné situaci, způsobené šířením koronaviru označovaného SARS-Co V-2 způsobujícího nemoc COVID-19, došlo v roce 2020 k pozastavení evidenční povinnosti poplatníků, a to do 31. 12. 2022. 

K 1. 1. 2023 byla elektronická evidence zrušena a systém od tohoto data není funkční, a to ani pro dobrovolně evidující podnikatele.

APlikace Elektronických Dražeb (2019)

FS zavedla v září 2019 nový způsob dražeb věcí zabavených v rámci daňové exekuce a spustila APlikaci Elektronických Dražeb (APED). Jedná se o elektronickou formu dražeb, kterých se dražitelé mohou zúčastnit bez fyzické přítomnosti a s volitelným využitím nastavení limitu svého nejvyššího dražebního podání (maximální nabízené ceny). Účast zájemců o elektronické dražby tak není omezena např. bydlištěm. Uživatelský účet si mohou zřídit jak osoby fyzické, tak osoby právnické..

MOJE daně (2021)

Od roku 2021 spustila FS Online finanční úřad, který přinesl zjednodušení, zrychlení a vyšší komfort elektronické komunikace s finančními úřady, aniž by poplatník musel kamkoliv chodit. Nabízí přehledné a uživatelsky intuitivní rozhraní, ve kterém snadno a rychle veřejnost vyplní, podá a zaplatí své daňové povinnosti. Portál MOJE daně automaticky upozorní prostřednictvím osobního daňového kalendáře na blížící se daňové povinnosti. Díky interaktivním nápovědám a předvyplnění přiznání navíc uživatel Online finančního úřadu předejde formálním chybám, které jsou s plněním daňových povinností často spojeny. Portál MOJE daně je postupně vylepšován a doplňován o nové funkcionality. 

Otevřená data (2021)

Finanční správa předkládá od roku 2021 k volnému užití odborné i laické veřejnosti vlastní vizualizované statistiky v rámci agendy otevřených dat. Výběr datových sad ke zveřejnění a následné vizualizaci vznikal průběžnou analýzou dotazů z řad novinářů, akademické obce a občanů. Postupné rozšiřování zveřejněných datových sad demonstruje trend posledních let, kterým se Finanční správa ubírá. Je to trend maximální otevřenosti do té míry, do jaké to umožňuje zákon. Rozsah dosud publikovaných dat bude FS i nadále rozšiřovat.

Přímá podpora podnikatelům (COVID-19)

Kompenzační bonus (2020 - 2022)

V souvislosti se zákazem nebo omezením podnikatelské činnosti kvůli výskytu koronaviru SARS CoV-2, představilo Ministerstvo financí spolu s Finanční správou v roce 2020 program přímé podpory pro podnikatele ekonomicky zasažené šířením koronaviru. Podpora byla určena pro osoby samostatně výdělečně činné, společníky malých společností s ručením omezeným, osoby pracující na základě dohody o práci konané mimo pracovní poměr, u kterých došlo k zásadnímu nebo výraznému negativnímu zásahu do jejich podnikání. FS vyplatila žadatelům o kompenzační bonus za roky 2020 - 2022 více než 47 mld. Kč a vyřídila přes 2 miliony žádostí. Žadatelé mohli žádost o kompenzační bonus vyplnit jednoduše online ve webové aplikaci dostupné na webových stránkách FS. Vyplněnou žádost bylo možné podat na finančním úřadu, který je místně příslušný ke správě daně z příjmů fyzických osob, a to prostřednictvím e-mailu, datové schránky, Aplikace Elektronická podání pro Finanční správu (EPO), poštovních služeb, osobně v podatelnách finančních úřadů nebo ve sběrných boxech umístěných na územních pracovištích.

Paušální daň

Paušální daň je klíčovým projektem ve strategii zjednodušování a modernizaci daňových povinností živnostníků. Nabízí významné snížení administrativy neplátcům DPH s ročními příjmy z podnikání do dvou milionů korun. Daň z příjmů, sociální i zdravotní pojistné vyřeší jedinou platbou.

Institut paušální daně byl s účinností od 1. ledna 2021 zaveden zákonem, kterým se mění zákon č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony v souvislosti s paušální daní. Cílem úpravy bylo nahradit nepříliš využívaný institut stanovení daně paušální částkou novým tzv. paušálním režimem založeným na dobrovolné bázi, jehož hlavními znaky pro skupinu poplatníků, splňujících zákonné podmínky, jsou vstřícnost k poplatníkům, významné snížení administrativní náročnosti pro poplatníky ve vazbě na povinnosti související s daní z příjmů a s tzv. veřejnými pojistnými (pojistné na důchodové pojištění a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti, pojistné na veřejné zdravotní pojištění), paušalizace uvedených tří plnění do jedné platby uskutečněné poplatníkem vůči správci daně, splnění povinnosti k dani z příjmů a veřejným pojistným bez nutnosti podávat daňové přiznání a pojistné přehledy, omezený rozsah evidenčních povinností, výrazné omezení nejistoty vůči vstupům kontrolní činnosti správce daně. Správu vykonávají orgány Finanční správy České republiky podle daňového řádu.

Od roku 2023 byla zavedena 3 pásma paušálního režimu odvozená od výše a charakteru příjmů poplatníka. V každém zvoleném pásmu budou poplatníci platit jinou výši paušálních záloh a v návaznosti na tuto skutečnost, bude rozdílně vysoká i paušální daň a paušální veřejná pojistná.